Lüneburskou variantou se českým čtenářům poprvé představuje italský autor Paolo Maurensig(*1943), jehož právě tento román v Itálii i v zahraničí proslavil. Kniha bývá často srovnávána s Šachovou novelou Stefana Zweiga a obě díla mají skutečně řadu společných motivů: vyhraněnou dvojici šachových protivníků, téma boje dobra a zla, zájem o šachovou psychologii, až patologii... Do děje jsme vtaženi velmi rychle. V novinách se píše o záhadném úmrtí (byla to sebevražda, anebo vražda?) úspěšného podnikatele a šachového odborníka Dietera Frische. Záhy na scénu vstupuje mladý, talentovaný a nadšený šachový učeň Hans Mayer a jeho tajemný učitel Tabori, a navíc je tu jedna neobvyklá šachová varianta, na niž by kdosi možná rád zapomněl. Kam až mohou šachy člověka dovést (v dobrém i zlém)? A co když je všechno jen jedna velká šachová partie? Možná i život?

V souboru drobných, jemně ironických esejů zkoumá Viktor Šlajchrt pokrmy i nápoje zejména z hlediska kulturní historie, ale všímá si i jejich současných mediálních obrazů. Ochutnávání se v jeho pojetí stává básnickou a filosofickou zkušeností. Klade si otázku, zda lze odvodit ze stravovacích návyků různých národů „geogastronomickou komparatistku“, jež by vycházela z pozorného sledování chutí a vůní regionálních specialit. Viktor Šlajchrt, známý spíš jako literární a výtvarný kritik, se gastronomickou publicistikou více zabýval v druhé polovině devadesátých let, kdy působil jako šéfredaktor časopisu Bar&Man a spolupracovník časopisu Labužník.

V pořadí třetí prozaický text fotografa, konceptuálního umělce a spisovatele Édouarda Levého (1965-2007) svým pojetím zklame očekávání, která by jeho název mohl vzbuzovat: Levé nepředkládá chronologicky či tematicky uspořádanou biografii, nýbrž se zdánlivou svévolností skládá svůj portrét z krátkých afirmativních sdělení v první osobě. Těsně k sobě tak přiléhají nesourodá vyjádření o jeho tělesnosti s krátkými historkami, banalitami či se sebezpytným přemítáním. Stejně jako u jeho fotografických cyklů vzniká výsledný dojem až v procesu kumulace prvků - nahromaděné detaily postupně skládají stále úplnější mozaiku. Výsledkem je rytmizovaná struktura, jakási melodie obrazu, která jeho autoportrét nechává zaznít ve své nedělitelné završenosti.

Levé psal Autoportrét v období těžkých depresivních stavů, kdy byl zachvácen panikou z předtuchy brzké smrti. Pokusil se tedy zanechat po sobě stopu a co nejúspornějším, nejsevřenějším stylem zaznamenat vše, co má brzy propadnout zániku. "Je to otisk mého mozku, obsesivní a spontánní." Jeho prostý, sugestivní způsob ztvárnění subjektivity nutí čtenáře ke konfrontaci se svou vlastní identitou.