První tištěné vydání suverénně napsané a čtivé prozaické knihy, vydané poprvé roku 1978 v pražských samizdatových edicích Expedice a Petlice. Kniha se stala předlohou německého celovečerního filmu Tag der Idioten, který získal roku 1983 Deutschen Filmpreis in Gold.

Daňa Horáková se narodila roku 1947 v saském Grünbachu. V Praze-Kunraticích, kam se její rodina přestěhovala v roce 1949, složila maturitu. Studium na filozofické fakultě Univerzity Karlovy ukončila disertací na téma Eckhartova předehra k Heideggerovi. Během studia byla členkou skupiny, která pod vedením Milana Machovce iniciovala dialog mezi marxisty a křesťany, v letech 1968–69 studovala teologii v New Yorku.
Po návratu ze Spojených států se živila prováděním turistů a ve svém bytě v Pařížské ulici č. 7 organizovala salóny pro disidenty, kteří v rámci normalizace ztratili zaměstnání a měli zakázáno publikovat. Od roku 1975 řídila s Václavem Havlem samizdatovou Edici Expedice. Byla signatářkou Charty 77. V roce 1979 se provdala za filmového režiséra Pavla Juráčka a vystěhovala se do Německé spolkové republiky. Tam pracovala první tři roky jako uklízečka, poté jako novinářka, zpočátku na volné noze, poté jako vedoucí oddělení kultury v časopisu Bunte, berlínských novinách B. Z. a v časopisu Bild.
Od roku 2000 byla zástupkyní šéfredaktora časopisu Welt am Sonntag, v letech 2002–2004 byla jako nestraník hamburskou ministryní pro kulturu. Německy napsala a vydala dalších sedm prozaických a publicistických knih.

Román o donu Quijotovi napsal Cervantes, zatímco Borges napsal povídku Autor Quijota Pierre Menard. Přesto, či právě proto je rukopis Ivana Matouška, který se těmito dvěma spisovateli různým způsobem inspiroval a navíc jej doprovodil vlastními kresbami, nezaměnitelným výtvorem. V beletristickém shrnutí Matoušek sděluje nejen, co je jemu v Quijotovi blízké, ale zároveň co považuje za trvalé, neměnné, nepřekonatelné literární hodnoty. I ve svých realistických kresbách se pokouší vyjádřit neurčité, spíš tušené souvislosti s textem, nebo jinými slovy řečeno, ilustruje, jak některá dobrodružství přetrvávají staletí, jak jsou pravdivá kdekoliv.
Knížka je dalším důkazem, že don Quijote stále žije, čehož si byl ostatně vědom již Cervantes, ač zároveň si to nepřál. Matoušek se poněkud neobvyklou cestou pokouší vyjádřit, že některým z nás může být literární postava svým cítěním a uvažováním bližší a srozumitelnější, než jsou mnozí lidé ve skutečnosti. V Cervantesově románu se zaměřil především na místopis bludiště, respektive celkovou stavbu obsáhlého vyprávění o třech rytířských výpravách, ve kterém jsou postavami dokonce i autoři dona Quijota, praví i falešní, se svými vlastními životními příběhy, kterými byli při psaní inspirováni, a též vydavatelé, tiskaři, překladatelé, čtenáři, cenzoři, vykladači různých románů včetně toho o donu Quijotovi. Tím vykladačem se do jisté míry stává textem i obrazem rovněž Ivan Matoušek.

Autorka ve své druhé prozaické knize vypráví příběh mladé fotografky Hany, která na počátku sedmdesátých let v panice před hrozbou ústrků ze strany režimu uteče pomocí fingovaného sňatku do Londýna, kde v naprostém osamění prožívá krušné začátky emigrace, zradu partnera a odtrženost od dítěte, které zanechala v péči své matky v Praze. Příběh skládá pohled Haniny matky, jejíž svět se s dcerou míjí se stejným nepochopením, jako se míjel s myšlením manžela, Hanina otce. Dalšími díly skládačky jsou Haniny londýnské zápisky plné nejistot, osamění a zoufalství a krabice fotografií, která je průvodcem Haniným životem. Završením příběhu je složitá cesta dospělé dcery Eriky k neznámé mrtvé matce Haně. Přestože Erika prožila většinu života v sebeobranném zapouzdření, zraňující emoce ji nakonec dostihnou a pomohou alespoň nakročit k pochopení sebe i neznámé matky.