Sedmý svazek Spisů Jiřího Weila (SJW) je vyhrazen povídkové tvorbě. Obsahuje prózy, které autor (6. 8. 1900 – 13. 12. 1959) zveřejnil ve třech knihách – Barvy (1946), Mír s podtitulem Povídky z let 1938–1948 (1949) a Vězeň chillonský (1957), přinášející redukovanou podobu Míru. Doplňujeme je texty, jež zůstaly mimo tyto knižně vypravené soubory a byly zveřejněny pouze časopisecky či ve sbornících nebo v posmrtně vydaném výboru Weilových povídek Hodina pravdy, hodina zkoušky (usp. Jiří Opelík, 1966). V komentáři otiskujeme též krátké prózy z Weilovy písemné pozůstalosti, uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze.
Tento svazek – s povídkami psanými od sklonku třicátých let do konce let padesátých – stojí v chronologicky koncipovaných třináctidílných Spisech zhruba uprostřed. Toto místo odpovídá vzniku próz v období mezi romány Moskva-hranice (1937, SJW 4), Makanna, otec divů (1945, sv. 6) a Život s hvězdou (1949, sv. 9), resp. mezi reportážemi Češi stavějí v zemi pětiletek (1937, in SJW 3) a sérií poválečných črt z Polska a Švýcarska z let 1946–1947 (in SJW 8), které za Weilova života sice nevyšly knižně, ale povídkovému žánru tvoří námětový protějšek. Genezí, časopiseckým a knižním zveřejněním představují povídky beletristický pandán k Weilově publicistice zařazené ve Spisech do svazku Stati a reportáže 1938–1959 (sv. 8).
Můžeme se jen dohadovat, zda Weilův zájem o kratší prozaický žánr byl způsoben i stále se zužujícím životním a publikačním prostorem nejdříve během protektorátu (takto to podal i autor v krátkém úvodu k první knize povídek Barvy) a pak v zostřujících se politicko-společenských poměrech padesátých let, nebo zda povídky sloužily jako „přechodný“ žánr mezi publicistikou, reportážemi a romány.

Bohumil „Bob“ Krčil, fotograf, dobrodruh a legendami opředená osobnost české exilové kultury, po sobě zanechal autentický životní příběh, formovaný neochvějným odhodláním žít bez kompromisů ve světě rozděleném železnou oponou. Poté co sedmnáctiletý Krčil roku 1969 opustil Československo, pobýval v alternativní komuně na jihu Francie, žil ve vesnici s tuniskými beduíny a zdokumentoval starobylou hašišovou kulturu severoindického údolí Kullu. S předtuchou nadcházející katastrofy vytvořil jedinečné fotografické svědectví o tisícileté kultuře afghánského Herátu, pár měsíců předtím než byl při sovětských náletech v roce 1979 zničen. Základnou se mu stal New York, kde připravil dva rozsáhlé samizdatové sborníky „Sebráno v New Yorku“ s cílem ukázat živou a tvůrčí československou komunitu. Z desítek rozhovorů s Krčilovými současníky a z obrovského množství sesbíraných dokumentů Jan Douša sestavil fundovaný a čtivý Krčilův životopis, který se zařadí k dosud chybějícím dílkům v mozaice našeho poznání české kultury 20. století. Obrazová příloha přináší velké množství dosud nepublikovaných vizuálních materiálů včetně řady nových zvětšenin vytvořených Janem Doušou z dochovaných negativů. Kniha „Bob Krčil: Žít, jako by šlo o život“ nám přibližuje jedinečnou uměleckou osobnost 70. a 80. let, jejíž přínos české kultuře dodnes není plně doceněn.