Piano live, druhý díl tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc, napsal pod pseudonymem Chaim Cigan známý prozaik a dramatik, vrchní zemský rabín Karol Sidon. V pokračování prvního dílu se příběh ještě více odpoutává od reality, byť s mimořádným smyslem pro reálné detaily, a pomocí převratného vynálezu cestování v čase volně putujeme staletími a kulturami, objevujeme jejich kouzla i slabiny, abychom nakonec zjistili, že určující v každé době i v každém ze světů jsou lidské vlastnosti a vztahy, které základně utvářejí náš život. Existence paralelních světů, do nichž je možno vstoupit, ba je i pozměnit oproti nám známé historii, vytváří složitý propletenec reálného, možného, pravděpodobného i zcela fantaskního. I tentokrát se setkáváme s nesmírně uvěřitelnými a neheroickými židovskými hrdiny, s pestrou škálou základních filosofických otázek, s mnoha „co by bylo, kdyby...“, na něž se autor snaží odpovědět prostřednictvím historie paralelních světů. Jak už k psaní Karola Sidona patří, nemůže v knize chybět svérázný humor, hluboká znalost starozákonního světa, překvapivé promýšlení jiných cest, široké znalosti z mnoha oborů a nepřeberné bohatství českého jazyka.

Nosíme je v sobě všichni – drobné deprese, smutky, neúspěchy. Michal Novotný je nazývá černými zrny.
Hrdinku jeho románu, Kláru, nadanou okouzlující baletku, přivedla černá zrna na okraj propasti zvané sebevražda. Do širokého, takřka hrabalovského toku vnitřního monologu je čtenář vtahován detektivní metodou postupného odhalování lidských osudů ovlivněných válkou, poválečným vyhnáním sudetských Němců i morálním marasmem socialismu.
Autor tak činí s neskonalou upřímností, chutí vyprávět, ale i znejisťovat předem dané odpovědi. Smutná a komplikovaná období naší historie podává přes hrdinství i selhání obyčejných lidí. Vznikl brilantní text o vině, ztrátě a pokání.

Curyšský nakladatel a novinář Carl Seelig v posledních letech pobytu R. Walsera v léčebném ústavu spisovatele pravidelně navštěvoval a finančně podporoval. Za společných vycházek po okolí zaznamenával rozhovory, které spolu vedli.
Stále důvěrnější přátelství mezi oběma muži přimělo nakonec C. Seeliga, aby svoje jedinečné a mistrně zpracované záznamy uchoval. Patří k nejcennějším textům o autorovi z doby, kdy již sám nic nepsal a s okolním světem přerušil téměř veškeré styky a svědčí o tom, že spisovateli v jeho pozdních letech neubylo nic z jasného kritického rozumu a jemné ironie, naopak: s pocitem zadostiučinění často glosuje marnost a nerozumnost vnějšího světa.