Mladý učitel a poručík v záloze, zasnoubený, s dobrou vyhlídkou do života, se ocitl na pokraji zoufalství jen proto, že dosud nic výjimečného nevykonal. Aby si zasloužil své místo na světě, hodlá vykonat „čin hodný muže“ alespoň nebezpečným horským výstupem. „Čin, nebo smrt“ tu není patetické gesto, ale urputná touha najít odpověď na otázku po smyslu bytí. Otázky, které zmítají duší mladého muže, mohou svádět ke zlehčování nebo k ironizování, avšak jsou to otázky po žebříčku hodnot, po hodnotách mravních, duchovních a přízemních lidských cílů.
Odpověď z ticha je druhou Frischovou knihou a silně reflektuje autorovo osobní tápání. Autor se po jejím napsání rozhodl zcela skoncovat s literárním psaním, veškeré rukopisy spálil a začal se věnovat architektuře. Ke psaní se vrátil až během služby v armádě. Tuto prózu, jako jedinou, nezařadil do souborného vydání svých spisů (1976). Byla vydavatelem uvolněna až po sedmdesáti letech od původního vydání.

Dětství a mládí ve střední Evropě, když tato střední Evropa po 2. světové válce přepisovala své politické a kulturní obrysy: Ilma Rakusa sleduje ve svých vzpomínkách malé děvčátko, dceru slovinského otce a maďarské matky, po jejích životních cestách ze slovenského maloměsta přes Budapešť, Lublaň, Terst až do Curychu – a odtamtud dále na Východ a na Západ, do Leningradu/Petěrburku a do Paříže.
Všude se cítí jako cizinka, nikam nepatří, svou vlast najde v hudbě, ve hře na klavír, a po objevení Dostojevského, v literatuře. Doma se cítí ale také v cestování, v pohybu. Moře moří je mnohem víc než jen převyprávění dětství
a mládí. Zaklíná se tím, co z míst a pohybů zůstává: tóny a zvuky, barvy a nálady, jednotlivé scény a záblesky.
Ilma Rakusa se ke svým raným létům vrací zcela bez sentimentality, ale i bez horlivosti vyznání, zato s velkou exaktností v nejobtížnějším aspektu vzpomínek: v popisech atmosféry, které podává stručně a precizně. V její vzpomínkové knize tak vyvstávají 50. a 60. léta 20. století prizmatem pohledu neobvyklé autorky, která jako málokdo žije mezi různými kulturami.

Berlín, Steglitzer Park, podzim 1923
Na lavičce v parku sedí holčička a pláče. Ztratila panenku. Franz Kafka, který se svou družkou Dorou Diamantovou právě pobývá v Berlíně, si děvčátka všiml a chce je utěšit: Holčička svou panenku neztratila, to panenka se sama od sebe vydala na cesty, on tu její panenku potkal a ona mu slíbila, že bude holčičce ze svých cest psát. Protože ale holčička ještě neumí číst, bude dopisy posílat jemu, Franzi Kafkovi, a on jí bude dopisy od panenky při svých procházkách po parku předčítat. To se skutečně událo.
Švýcarský autor Jürg Amann tyto dopisy nalezl, jak alespoň tvrdí, dostaly se k němu složitými oklikami. Nebo je spíš vynalezl? To tušíme my. Ať tak nebo tak, my je zde otiskujeme úplně poprvé.
Je to literární hra na schovávanou pro mladé i staré, velké i malé, plná skrytých i méně skrytých narážek, a hlavně plná útěchy pro každého, kdo někdy v životě ztratil panenku nebo cokoli, co mu bylo drahé.

Světová premiéra!
Tato knížka je na základě autorova přání poprvé vydána tiskem v češtině, německé vydání teprve bude následovat. Rukopis půvabného textu hned po jeho dokončení nabídl Jürg Amann nakladatelství ARCHA.

Tahle knížka by neměla být nijak dovysvětlována, sama o sobě by měla být jakýmsi vysvětlením. Pro dítě na jeho dětské úrovni, pro dospělého, literárně zaujatého a vzdělaného čtenáře na úrovni literárních skrývaček, v každém případě by měla přinášet radost - každému v té literární rovině, v jaké ji hledá.

Nicholas Murray: Kafka, české vydání, Jota, Brno 2006
A právě v té době Kafka s Dorou na jedné ze svých procházek místním parkem potkali malou holčičku, plačící, že ztratila panenku. Kafka, kterého utrpení malých dětí vždy dojímalo, jí řekl, že panenka se neztratila, ale vydala se na cestu a píše mu z ní dopisy. Nevěřící dítě mezi slzami požádalo o důkaz a Kafka slíbil následujícího dne jeden z dopisů přinést. Doma dopis velmi pečlivě sepsal a druhý den se vrátil a přečetl ho holčičce. Stálo v něm, že panenku přestalo bavit žít pořád ve stejné rodině a chtěla jen změnit prostředí. Kafka pokračoval v psaní těchto každodenních dopisů po téměř tři týdny. (...) Pro Kafku bylo typické nejen to, že se dítě snažil utěšit, ale také to, jak úzkostlivě přitom dbal na každý detail.