Giacumbert Nau. Pastýř na Greině je elegická píseň, pastýřský román zbavený idyly. Do charakteristiky jejího hlavního protagonisty, osamělého, hrdého rebela, vložil Leo Tuor ledacos z vlastní zkušenosti, neboť i on sám strávil řadu let jako pastýř krav a ovcí na alpských pastvinách, v místech, o nichž píše. Giacumbert miluje přírodu, naslouchá jí a dohaduje se s ní. Pozoruje ji a reflektuje. Jeho příběh v této lyrizované próze probleskuje jen v náznacích. Giacumbert žije jako svišť, obklopen jen bečícím stádem, věrnou fenkou Diabolou a toulavou kočkou. Trpí. Přišel o čtyři prsty levé ruky, přišel o berana, přichází o své blízké – ztráta se tu vyjevuje jako nevyhnutelná konstanta lidského bytí a proti této nevyhnutelnosti bojuje Leo Tuor nejslabšími a zároveň nejmocnějšími prostředky, jež byly člověku dány: slovy, jež se splétají v příběhy.

Poslední cesta Chaima Soutina je román, z části věrný historickým skutečnostem a z části fiktivní. Je to výpověď o životě Chaima Soutina, běloruského a francouzského židovského malíře.
Umírající malíř, ukrytý před německými hlídkami v pohřebním voze, prožívá cestou z Chinonu na Loiře do Paříže, kam jede na operaci, zpětně celý svůj život. V prudkém víru výjevů ze života vmalovaných na plátna nastiňuje Dutli velkou, rozporuplnou tragičnost Soutinova osudu. Vrací jej do dětství ve špinavém štetlu Smoleviči u Minska, prožívá útěk z domova na malířskou akademii do Vilniusu a do vytoužené Paříže. Žije s ním v ateliérech v „Úlu“, hladoví s ním, cestuje do Pyrenejí, trhá a pálí s ním jeho obrazy, zažívá úspěch po prvním prodeji pláten do Ameriky i hrůzy a strach v obsazené Francii. Spolu s malířem zápasí o přežití. A doprovází jej na jeho poslední cestě, o níž nikdo neví, kudy vedla a jak skončila. Doveze malíře do „bílého ráje“. Soutine v srpnu 1943 umírá, přesně o rok později je osvobozena Paříž a brzy nato skončí nejtragičtější období novodobých dějin i nejúchvatnější epocha malířství. To všechno je natolik vzájemně prolnuto, jako by to ani nemohlo být jinak.Poslední cesta Chaima Soutina je román, z části věrný historickým skutečnostem a z části fiktivní. Je to výpověď o životě Chaima Soutina, běloruského a francouzského židovského malíře.
Umírající malíř, ukrytý před německými hlídkami v pohřebním voze, prožívá cestou z Chinonu na Loiře do Paříže, kam jede na operaci, zpětně celý svůj život. V prudkém víru výjevů ze života vmalovaných na plátna nastiňuje Dutli velkou, rozporuplnou tragičnost Soutinova osudu. Vrací jej do dětství ve špinavém štetlu Smoleviči u Minska, prožívá útěk z domova na malířskou akademii do Vilniusu a do vytoužené Paříže. Žije s ním v ateliérech v „Úlu“, hladoví s ním, cestuje do Pyrenejí, trhá a pálí s ním jeho obrazy, zažívá úspěch po prvním prodeji pláten do Ameriky i hrůzy a strach v obsazené Francii. Spolu s malířem zápasí o přežití. A doprovází jej na jeho poslední cestě, o níž nikdo neví, kudy vedla a jak skončila. Doveze malíře do „bílého ráje“. Soutine v srpnu 1943 umírá, přesně o rok později je osvobozena Paříž a brzy nato skončí nejtragičtější období novodobých dějin i nejúchvatnější epocha malířství. To všechno je natolik vzájemně prolnuto, jako by to ani nemohlo být jinak.

Když na zahradě profesora Timothyho Chestertona-Browna nevysvětlitelně exploduje černý pudl, zmrzačí profesora a zabije jeho hosta, "záhada sardinky" může začít. Do jejího rozluštění se zapojuje řada nepravděpodobných detektivů: dvanáctiletý matematik, jeho matka, jeho láska, věštkyně slečna Prenticeová či byrokrat přezdívaný ministr imponderábilií. Odhalené stopy - logické, okultní, intuitivní a všelijaké další - vedou daleko od maličkého přímořského městečka, kde všechno začalo - na Mallorcu, do Říma i do Londýna. Řešení se však nakonec stejně nachází až za těmi nejvzdálenějšími a nejmagičtějšími hranicemi rozumu.

Román Záhada sardinky polsko-britského filmaře, prozaika, básníka a filozofa Stefana Themersona (1910-1988) je postmoderní koláží sešitou z absurdních nápadů opírajících se o trivialitu. Kdo by ji chtěl zastírat, skončí s Brežněvem a Thatcherovou nad červeným tlačítkem. Jediné, co nám zůstává, jsou dobré způsoby.