V bohatě ilustrovaném textu výtvarníka Aleše Lamra můžeme sledovat dobrodružství a eskapády Somnambula, kterému slunce na čele vypaluje žhavé ornamenty, on naráží na šedou bublinu a upadá do jejího zajetí, sní o ohnivém dešti a kamenném krupobití. V jeho světě stromy zprůzračněly, v řece plují sklenění kajmani a anakondy, rybí těla jsou pokryta krysí srstí a Braunovy sochy dští šepot mystérií a jejich duté hlavy kráčejí po Karlově mostě.

Aleš Lamr je především výtvarník a na jeho textu Somnambul je to znát. Na papír přenesl v podobě slov své imaginární asociace, metafory, jež hýří barvami, ale i symboly a tvary, které pak slovesnému projevu dávají potřebnou hloubku. Představy jsou obrazem jeho reality. Text Somnambul napsal v 60. letech, ovlivněn neosurrealistickým viděním skutečnosti.
Lamrovy texty nabízí čtenáři pohled do nitra muže, který se noční obrazotvorností dostává na osobní hranici mezi bdělým snem a mystickým prožitkem. Detailní popis, který se otevírá jako svět za světem, je jednak spolutvůrce idejí o realitě, ale i průvodcem přeludů; žijící metaforou na snovém plátnu. Imaginace a obrazotvornost se zásadním způsobem podílí na utváření senzoriální zkušenosti, a tím i na určení smyslového objektu, který je pak umělcem vystižen v díle. Povaha představivosti je vždy dána subjektivně. Je to tvář nastavená zrcadlu, jejíž odlesk je mimo něj a je to také způsob, jak „uchopit“ člověka v celé své integritě.
Text je jednak inspirací k vlastní kreativitě, ale je i hypnotickou indukcí: Autor umožnuje vstupovat do privilegovaných sfér bytí, nahlížet na svět z perspektivy šamana a ochutnat danost objektu v jeho polymorfním významu.
Zlatá nit, která text prostupuje, snad může říci i něco bližšího o autorovi: Vidění je barvitým popisem nadpřirozených událostí ve vlastní snové fantazii, jejímž smyslem je jeho obsah. Ten je skryt za závojem symbolické komunikace a může být předmětem hermeneutických interpretací. Autor evokuje stav nevidomého, jehož kraj je světem pestrých kouzel, proti zkušenostnímu vědění.
Vrcholným výkonem představivosti je právě to, že se stává nástrojem intelektu. Při jeho zaměření k podstatě je to i způsob, jak překlenout oba břehy (rozumu a prožitku) a dát tak čtenáři možnost se setkat svojí vlastní kreativitou. Tajuplný svět za hranicemi racionality je tak pomyslným mostem mezi rozumem a smyslovým poznáním.

Monografie Jitky Svobodové (1941), první profesorky na pražské Akademii výtvarných umění, kde vedla ateliér kresby, zahrnuje průřez všemi oblastmi její více než padesátileté práce: počínaje ranými obrazy přes tužkové kresby po kresby pastelem, doplněný o objekty, které jsou rovnocennou součástí její tvorby. Monografii doplňuje obsáhlý výbor ze studií, textů do katalogů a recenzí od řady historiků umění a výtvarných kritiků. V plné míře tak máme možnost vůbec poprvé nahlédnout do uzavřeného, vnitřně soustředěného světa autorky, zabývající se přírodními jevy a věcmi kolem nás. Mnohé ze zařazených děl nikdy nevystavila, ani nereprodukovala. Její schopnost oddělit podstatné od vedlejšího proniká vrstvy osobní zkušenosti, vyzdvihuje základní rysy každodenního okolí, převrací ustálené vazby předmětů, nechává zaznít prvotní živly. Objevuje plynoucí ve stálém, zneklidňující v trvalém.

Francouzský sochař Auguste Rodin ( 1840 - 1917) zásadním způsobem ovlivnil vývoj světového sochařství na přelomu 19. a 20 století.
Bez nadsázky lze říci, že dějiny moderního sochařství začínají Rodinem. Význam Rodina je však mnohem obsáhlejší. Vytvořil takovou koncepci sochařské figury, která dokázala vyjádřit drama moderního člověka.

V roce 1902 Spolek Mánes a Akademie výtvarných umění vybudovaly pro Rodinovu výstavu v zahradě Kinských secesní pavilon podle návrhu Jana Kotěry. Rodin se zahájení výstavy osobně zúčastnil. Společenský ohlas této výstavy zásadně proměnil české umělecké prostředí a nadchl jej pro moderní umění. Ovlivnil celou generací českých sochařů, mezi nejvýznamnější patřili Josef Mařatka, Bohumil Kafka, Ladislav Šaloun, Stanislav Sucharda, Quido Kocian a Jan Štursa a mnozí další. Ani v dalších generacích českých umělců neochabl zájem o Rodina, naopak, ve třicátých letech (Josef Wagner) zesílil a i později, v dobách socialistického realismu, byl Rodin znovu pochopen jako zakladatel svobodné umělecké tvorby vzdorující totalitě.

Kniha je první českou monografií o Rodinovi, zohledňuje výsledky současného mezinárodního bádání, pro Petra Wittlicha, mezinárodně uznávaného odborníka na Rodinovo dílo, jde o završení celoživotního zájmu o autora. Obrazová dokumentace Rodinova díla je založena zejména na originálních dobových fotografiích děl pocházejících ze sbírek Musée Rodin v Paříži a dalších světových musejí. Součástí knihy je výběr významných textů Rodina a o Rodinovi, podrobný Rodinův životopis a obsáhlá výběrová bibliografie.

Překlady: Eva Špinková, Jitka Hamzová, Marie Simonidová