Sborník jednadvaceti originálních kolorovaných erotických kreseb Toyen (1902-1980), stěžejní osobnosti českého surrealismu, vytvořený v roce 1938 na objednávku Bohuslava Brouka jako svatební dar pro jeho bratra Jaroslava, je nyní poprvé zpřístupněn široké veřejnosti. Původně soukromý soubor kreseb, přinášející sumu pohledu Toyen na dříve tabuizovanou oblast sexuálních prožitků, byl ve své době ojedinělým činem, jenž v souvislostech evropského surrealismu druhé poloviny třicátých let neměl srovnání. Doslovem doprovodil historik umění Karel Srp.

„Praha, tento nevýslovně krásný, ale zlopověstný hrad na Vltavě, stará Praha umírá a z mohutných kvádrů jejích rozvalin vyrůstá nové, střízlivé město. Co jsme milovali a co bývalo vlastní všech našich snů, musí zaniknout. Chodíme jako vyděděnci novými ulicemi a truchlíme.„ (Oskar Wiener) Kniha je básnickým obrazem romantické Prahy, jejích postav, pověstí, příběhů i skutečného života přelomu 19. a 20. století. Zároveň je i průvodcem po Praze novoromantického uskupení Jung-Prag. Autoři této skupiny jí zůstali ve většině případů věrní jako inspiračnímu zdroji až do konce svých životů. Považovali Prahu za magické město. Jejich tvorba se námětově proplétá a vzájemně se ovlivňuje. Za mnohé jmenujme Paula Leppina, Victora Hadwigera a Gustava Meyrinka. Oskar Wiener (1873, Praha - 1944, Terezín) patřil k nejvýznamnějším německy píšícím autorům, jeho tvorby si cenil Stefan Zweig, z českých autorů Eduard Bass, Viktor Dyk…ze současných pak Daniela Hodrová. Staropražské kukátko bylo zásadní inspirací knihy Magická Praha Angela Maria Ripelliniho. Jedná se o první knihu Oskara Wienera přeloženou do českého jazyka. Je vybavena úvodem a poznámkovým aparátem, jakož i originálními kresbami Theodorika Růta a linoryty Pavla Růta.

V této knize dochází k setkání výtvarníka Jana Švankmajera s dvěmi hororovými povídkami kultovního japonského spisovatele Edogawa Ranpy. Jak ostatně Švankmajer popisuje, setkání s Ranpovým dílem bylo uhrančivé kvůli „taktilnosti“, která ho vzrušuje a dlouhodobě zajímá. Se zpracováváním „hmatovosti“ v umění ostatně pracuje již od poloviny sedmdesátých let, a to nejen ve filmu, ale i ve svých výtvarných objektech i ilustracích. Ranpovy netradiční povídky jsou výzvou k jistému experimentování s hranicí pouhé knižní ilustrace, která se většinou chápe jako subtilní dopovězení, doprovod k převládajícímu textu. Švankmajer jde jinou cestou a nabourává takovou představu – chce svými ilustracemi poskytnout čtenářům další rozměr, tedy jisté zpřítomnění smyslových a hmatových pocitů. Zároveň se v takovém ztvárnění nezapře jeho filmové vidění – rozfázovaná „animace“ dodává povídce rozměr v tradici stroboskopu, resp. v tradici pověstného Linnettova „kineografu“, čili řadě obrázků jdoucích za sebou a vytvářejících pomocí listování iluzi pohybu.