Anotace
Drapérii máme spojenou zejména s výtvarným uměním. Nařasená, zvlněná nebo vyskládaná látka na nejrůznějších postavách, stolech nebo jen tak ledabyle pohozená na sofa. Ale pozor, i zmuchlaná peřina na rozestlané posteli nese znamení drapérie. Historii a současnost tohoto kompozičně výtvarného prvku nám v širokém kulturním a civilizačním kontextu představí právě tato kniha.

Seznámíme se se symbolickou rolí drapérie, tedy k čemu všemu sloužila a jakou funkci v historii sehrála. Autor drapérii nechápe jen jako výtvarný prvek, je to také způsob, jímž se tělesnost otevírá našemu vnímání. Proto je také jedna z kapitol věnována erotice v souvislosti s drapérií. Autor ukazuje různé fasety, jimiž se drapérie podrobuje našemu vnímání. Tematizuje například ticho („řečí drapérie je ticho“), tělesnost, pohyb, rytmus, ale také sociální dimenzi drapérie (kapitola Oděv jako sociální kůže). Věnuje se i vztahu zátiší a drapérie („Zátiší je ontologická tišina, z jejíhož ticha se ozývá echo bytí.“).

Kniha čtenáře provede historickými obdobími, tedy antikou, románským stylem, gotikou, renesancí, barokem, rokokem, neoklasicismem, romantismem, symbolismem, modernou a současností. Knihu lze s velkou mírou zjednodušení chápat jako soubor tří vrstev: 1. Nesoustavné dějiny lidské tělesnosti ve výtvarném umění v souvislosti s drapérií. 2. Průvodce po konkrétních dílech, v nichž drapérie hraje důležitou roli. 3. Drapérie jako symbol sepětí přírody a kultury. Nejde však o tři oddělené oddíly či kapitoly, neboť tyto tři roviny se vzájemně prolínají.

Raná tvorba Aloise Wierera (1878 – 1947) je spojena s bohémským prostředím soustředěným kolem skupiny Jung-Prag. Osudový vliv na něj měli zejména Gustav Meyrink a Paul Leppinn. Maloval fantaskní pohádkové motivy, z nichž některé publikoval slavný německý časopis Jugend. Prosadil se i jako ilustrátor, mezi nejvýznamnější knihy patří Zabiják Emila Zoly, Židovské písně, Povídky Malostranské Jana Nerudy a Babička Boženy Němcové. Kreslil pro Humoristické listy, Švandu dudáka, Malého čtenáře. Jako scénograf pracoval pro Nové německé divadlo v Praze. S přáteli V. H. Brunnerem a Adolfem Kašparem sdílel vášeň pro loutkové divadlo, pro které vytvořil několik výprav. Po vzniku první republiky byl nucen přizpůsobit se vkusu pražských Němců a stal se jedním z „tvůrců“ takzvaného třetího rokoka. Wiererovo dílo zahrnující vedle olejomaleb, kreseb, lept, litografii a dřevoryt je vhledem do romantického světa německé Prahy, který je dnes nenávratně ztracen a řadí ho mezi nevýznamnější malíře Prahy vůbec.

O českém výtvarném umění mezi léty 1947 – 1960 nebylo dosud nikdy uvažováno v širším evropském kontextu, který by se vyhnul stereotypu „železné opony“. Zároveň v pohledu na toto období se opakovaně předávají určitá klišé a stereotypy, která brání v pochopení skutečné povahy a pozice českého umění tohoto období v rámci poválečného světa. Cílem knihy je proto nabídnout nové zhodnocení českého umění této doby, které se vyhýbá stereotypu střední a východní Evropy, ale uvažuje o tomto umění jako o součásti komplikovaného poválečného vývoje celé Evropy. Poprvé se u nás syntetickou formou zaměřuje na celek české kultury v období vrcholného dogmatismu, na její oficiální a neoficiální struktury, včetně prvních let relativního politického uvolnění. Historičky umění Marie Klimešová a Hana Rousová patří k nestorkám oboru, kteří se daným obdobím zabývají většinu svého profesního života. Bez nadsázky není nikdo, kdo by tak komplikované období zpracoval do této hloubky a nutných souvislostí. Text konfrontovaný se čtyři sta padesáti reprodukcemi vede nepochybně i k uvědomění si stmelující nezdolnosti základních hodnot evropské kultury. Výše uvedené povyšuje knihu na jednu z nejdůležitějších i nejpotřebnějších knih, které za posledních několik desetiletí v Čechách vyšly.