Brněnský rodák Oskar Spielmann (1901–1974) patřil k významným, dnes pohříchu zapomenutým česko- německým malířům židovského původu. V roce 1926 úspěšně absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze. Po pěti letech aktivního uměleckého působení na brněnské výtvarné scéně však v létě roku 1931 odcestoval na studijní pobyt do Alžírska a tato země se mu až do roku 1965 stala novým domovem. Severoafrický pobyt zcela zásadně ovlivnil jak obsah a podobu jeho umělecké tvorby, tak i vnímání jeho identity. Ta je však ještě složitější, neboť roku 1940 přijal francouzské občanství a závěr života prožil jako pied noir v jihofrancouzském Toulonu. Když se Spielmannova díla vytvořená na severu Afriky objevila koncem třicátých let v Brně, Praze a Bratislavě, ne všichni recenzenti a návštěvníci výstav znali jejich autora. Z perspektivy Střední Evropy se jim otevíralo něco velmi neobvyklého. Svým poetickým viděním skutečnosti dokázal Spielmann záhy oslovit nejen středoevropské publikum, ale především alžírskou společnost koloniální éry, která jeho subjektivní interpretace severoafrických reálií přijala a exportovala je jako součást kulturního produkce regionu do metropolitní Francie. Okouzlení snovými světy Oskara Spielmanna přetrvává dodnes a jeho návrat do kontextu českého umění je zásadním kulturním přínosem i nápravou historické křivdy.

Malíř a grafik Ferdinand Staeger se narodil roku 1880 v Třebíči. Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Jakuba Schikanedera. Byl členem Spolku německých výtvarných umělců v Čechách. Živil se jako kreslíř pro časopisy Švanda dudák a Zlatá Praha.
V širší známost vešel svojí spoluprací s mnichovským časopisem časopis Jugend, představujícím nejvýznamnější platformu tehdejších uměleckých snah, jehož jméno inspirovalo dodnes užívaný termín Jugendstil, obdobu u nás užívaného názvu secese. Od roku 1908 žil s přestávkami ve Vídni, v Třebíči a Mnichově.
Přestože byl vynikající malíř, prosadil se zejména jako grafik. Ilustroval řadu literárních děl, mimo jiné od Adalberta Stiftera, Josepha von Eichendorffa, Hanse Fraungrubera, Eduarda Mörikeho nebo Gerharta Hauptmanna.
Staegerovy práce vynikají delikátní, jemně traktovanou kresbou s až minuciózními prvky, upomínajícími spíše na atmosféru biedermeieru. Druhá polovina dvacátých let minulého století představuje pozvolný útlum grafické tvorby a výraznější návrat k malbě. Postupně se u něj projevovaly vlivy symbolismu a propracoval se k exaltovanému projevu kladoucímu důraz na dokonalost formy a malebnost mystických, tajemných, vizí.
Během druhé světové války byla velká část jeho díla zničena. Zemřel v roce 1976 v německém Waldkraiburgu.

Nakladatelství Torst vydává jako svou 700. publikaci fotografickou knihu Bohdana Holomíčka Album 1958–1977, která přináší na 176 stranách 238 snímků z prvního dvacetiletí jeho tvorby. Jedná se o druhou z řady knih s jednotícím názvem Album, která mapuje jeho fotografické dílo. První z nich, Album Václav, vyšla v roce 2016 a zachycuje Václava Havla od roku 1974 až do smrti v kruhu nejbližších přátel, se spisovateli, divadelníky, s manželkou Olgou, ale i s českými a světovými politiky. Fotografie Bohdana Holomíčka jsou již po více než šedesát let intimní kronikou životů mnoha lidí, které potkal. Vyprávějí o tom, že každý člověk je jedinečný a že lidský život má smysl. Jeho snímky přinášejí do života lidí radost, touhu prožívat každý okamžik naplno, vidět krásu a inspiraci ve všední každodennosti. O tom svědčí i jeho strhující osobnost. Teoretička umění Hana Buddeus ho jednou oprávněně nazvala „apoštolem lásky“. Historička fotografie Anna Fárová ho charakterizovala jako „fotografa přátelských setkání, zachycujícího pozitivní situace, okamžiky milosti, záblesky lásky za magického přispění světla“. Historik fotografie Antonín Dufek napsal, že „jeho fotografie jsou často přirovnávány k deníku, ale jak čas běží, stále víc se ukazuje, že je to spíš památník a kronika. Památník vzniká v komunikaci s ostatními a slouží také jejich paměti. V Holomíčkově případě jde o autobiografii, která se však stává i generační výpovědí; jeho snímky jsou sice subjektivní, mají ale obecnou platnost a reflektují vzpomínky celé společnosti.“