Jarní naděje po uvolnění napětí přinášela modř a během léta i s trochou zeleně vytvářela obrazy mořských nebo nebeských krajin, kde bytosti chtějí rády spočinout. Při podzimním návratu nebezpečí jsem naopak bytosti nechával projít utrpením a určitým přerodem k novému, v reji planet a v astrálním ohni. Jak modrá, tak červená navazují na má předchozí období, ale hutnost a použití barev navozují jinou atmosféru. Jan Hísek Kniha zahrnuje poslední obrazy Jana Híska (1965), jednoho z nejosobitějších malířů a grafiků střední generace. Autor hlavního textu Radek Wohlmuth pravdivě vystihl jejich podstatu následovně: „Obecně se dá říct, že současné obrazy jsou do značné míry reflexí ztišení a dlouhodobé samoty tak, jak je znenadání přinesla pandemická situace. Spolu s ní se samozřejmě také v dříve jen těžko představitelné intenzitě objevily obavy a pocit nejistoty, včetně úvah o křehkosti, zranitelnosti, konečnosti a pomíjivosti lidského bytí.“ Působivá plátna nás nenechají klidnými, byť zdánlivě vedou k pokojné kontemplaci. Je málo tvůrců, o kterých můžeme s plnou váhou napsat, že zobrazují autora samého, bez toho, že by byla popisná. Knihu doplňují stylizované portréty Jana Híska od Václava Jiráska, člena dnes již neexistující umělecké skupiny Bratrstvo.

Kniha je bilingvní, česko-anglická.

Texty: Radek Wohlmuth, Jan Hísek, Petr Klíma, Martin Souček
Grafická úprava: Petr Krejzek, ReDesign

Jiří Hauschka (narozen 1965 v Šumperku) se obrací k tomu typu malířství, pro které jsou důležité barvy a symbolické konotace, tak jak tomu bylo na přelomu 19. a 20. století – v tomto období se Jiří Hauschka vztahuje zejména ke kanadskému malíři Tomovi Thomsonovi, který žil v letech 1877 až 1917 – či jak se děje v ateliérech soudobých autorů, jako jsou kupříkladu Daniel Richter nebo Peter Doig. Realita se proměňuje v malířské naraci na vrstevnaté vyprávění, kde se mísí umělecká paměť s novými zážitky, pohledy, touhami, citovými zjitřeními. V případě Jiřího Hauschky se ocitáme v divočině, v divočině malířské nostalgie, kde hledáme člověka, a v urbánní civilizaci, v té civilizaci, která je na pokraji svých možností a kde tak cítíme a vidíme barvy divočiny.
Autory textů jsou Martin Dostál a slovutný britský kunsthistorik Edward Lucie-Smith.

Jiří Hauschka (born 1965 in Šumperk) turns to this type of painting method that utilizes colours and symbolic connotations, prevalent at the turn of the 20th century – he positions himself in that period next to the Canadian painter Tom Thomson (1877–1917) – and used by contemporary painters such as Daniel Richter or Peter Doig. Reality is transformed by the painter‘s narration into layered storytelling, where the artist’s memory is interspersed with new experiences, views, desires and emotional turbulences. In the case of Jiri Hauschka, we find ourselves in the wilderness of painter nostalgia, where we look for the conceptual person, and in urban civilization, which has barely any options left and where we can therefore feel and see the colours of wilderness.
The authors of the texts are Martin Dostál and the famous British art historian Edward Lucie-Smith.

Jiří John (1923–1972) se na umělecké scéně začal prosazovat v druhé polovině padesátých let. Navázal na tradice moderní české malby, spřízněnce si našel i v umění evropském, hlavně francouzském a italském, ale každý podnět u něho procházel od počátku filtrem osobitého cítění. Tichý a mužně jemný, patřil k rodu malířů-básníků, jako byli Jan Zrzavý a Josef Šíma, umělci mu ze všech mu nejbližší. Po obsahové stránce předznamenal Johnovu tvorbu láskyplný vztah k přírodě, jen načas zastíněný zaujetím pro moderní velkoměsto. Ve zralém období, k němuž dospěl na počátku šedesátých let, se omezil na několik příznačných témat, jako je předjaří a podzim, rašení, klíčení a přezimování, v jejichž opětovných variacích u něho vykrystalizovala představa „krajin-zátiší”, nový obrazový typ, daleko přesahující rámec tradičního krajinářství. John uplatňoval své básnické a výtvarné cítění nejen v malbě, ale i v grafice v níž byl nezaměnitelným mistrem.
Přestože se nedožil padesáti let, zanechal po sobě vyzrálé a celistvé dílo a do dějin umění po 2. světové válce se vřadil jako jeden z jeho nejvýznačnějších představitelů.

Kniha představuje poněkud neobvyklý druh monografie: je nejen plodem uměleckohistorického zájmu, ale i hlubokého přátelství a lidského porozumění. Jaromír Zemina v ní volně řadí texty, jež vznikaly v průběhu více než půlstoletí, a pohybuje se v nich na rozhraní erudovaného, na letitých zkušenostech založeného znalectví a literárně bohaté esejistiky, prozrazující, že je psal básník. Dík jeho mimořádné znalosti tématu i osobním prožitkům vyvstává zde před námi Johnova tvůrčí osobnost s plastickou naléhavostí.