Anotace
Dramatik Josef Topol (1935–2015) v knižním rozhovoru s novinářem Karlem Hvížďalou hovoří o svém dětství v Poříčí nad Sázavou, studiu v Benešově, práci v Divadle E. F. Buriana, o Otomaru Krejčovi a Národním divadle, vzniku Divadla za branou a všech svých divadelních hrách. Všímá si též svého vzácného přátelství s Jiřím Voskovcem, konce Divadla za branou, práce v dělnických profesích a nesnadného života na přelomu 70. a 80. let. Kniha přibližuje řadu významných českých herců i mnoha Topolových přátel (např. básníka Jiřího Kuběny či filosofa Josefa Šafaříka). Karel Hvížďala rozhovor doplnil mnoha unikátními dokumenty z Topolova archivu: dopisy jeho prarodičů a rodičů, Topolovými deníky z 50. a 70. let, jeho dopisy ženě Jiřině ze Spojených států v polovině 60. let a dobovými recenzemi a rozhovory. Vznikla tak unikátní vzpomínková koláž mimořádné ceny. Svazek je důležitým svědectvím o českém divadle a kulturním životě v období šedesáti let. Doprovozen je více než stovkou vzácných fotografií z Topolova rodinného archivu, z nichž většina je zde publikována poprvé.

Kříže v krajině jsou často to jediné, co přežilo války, režimy, přesídlování obyvatel. Mnohdy je ani nevnímáme, jsou pro nás přirozenou součástí krajiny. Místa spočinutí, odpočinku a kontemplace, orientační body v krajině, nadčasové objekty spoluvytvářející charakter krajinného a veřejného prostoru, jako i tolik potřebné paměti místa. Právě pohraničí bylo místem mnoha střetů. Tudy procházeli uprchlíci během první světové války, komplikovaně zde vznikaly hranice první československé republiky, aby se po dvacetiletém soužití opět přemalovávala hranice podle jazyka a velmocenských ambic nacismu. Byly němým svědkem událostí druhé světové války, ve které zmizelo židovské etnikum, odsunu německy hovořícího obyvatelstva i natahování drátů a růstu železné opony, rozdělující rodiny, národy i státy. I dnes jsou mementem našeho chování se ke krajině jako takové. Fotografové Rudof Prekop a Martin Mlynarič mapovali kříže na Dačicku více než dva roky, poté byly ve spolupráci s archiváři popsány a lokalizovány. Vznikla kniha, která je jakýmsi „herbářem krajiny“ tvořeným v různých ročních obdobích focenými kříži vždy v krajinném kontextu, doplněnými citlivými texty o křížích jako takových, dějinách Dačicka, spiritualitě krajiny a tamní fauně a flóře. Kniha je plastickým obrazem krajiny umožňující místním a znalým ponořit se v její znalosti hlouběji a neznalé vábící ji navštívit.

Kdysi, když se shodly okolnosti, dal jsem dohromady přítomné pány, básníka a malíře, a byly z toho setkání časem další pěkné spolupráce, vždy v péči milého pana nakladatele. Na toho se nikdy nesmí zapomínat! Od chvíle, co letos slezly sporé sněhy, ponáším sebou tento (nedávno ještě) rukopis, tahám ho tam i onde, nepřítomně přemýšlím a okolkuji, plánuji, co k dílku říci, když jsem tu sotva v roli chodce podél plotu. Až když nám doma u branky bíle vykvetl černý bez, došlo mi, že jsem slepý jak ten krtek hvězdonosý. Každá zahrada, aby skutečně ožila, musí mít nejen hospodáře, ale i nějakého prvního návštěvníka, toho, kdo vejde a uvidí. Pochválí záhony, úly, stromy i révu. Probere zdejší denní život, noční život, plevel, škůdce i pomocníky. Takže já řku: Zahrada (ani tento sličný tisk) není farma! Nic k vyčíslení, nic k zaprotokolování, nic k výprodeji. Zahradu můžeme mít, ale lépe je v ní být. Třeba s meruňkami, včelami, mandloní a tak dále… Být spolu, jaká krása. Juch!

číslované výtisky