Obtížně interpretovatelné krátké povídky Liliane Giraudon balancují mezi poezií a prózou (která neexistuje), provokací a matením, mezi intuitivní esejistikou a fantasmagorií.
Tucet textů krouží kolem tématu těla jako znepokojivého a zároveň nevyhnutelně, až sadovsky fascinujícího objektu, podrobeného násilí, růstu, pohybu, rozpadu. Stejnou unikavou organičností se přitom vyznačuje i „temná hmota“ jazyka.
Pokusy logu si tuto organičnost podmanit, strukturovat ji, nutně ústí ve frustraci, ale i houževnatost: Clarac nepřestává experimentovat s mezidruhovým křížením. Mladý muž provozuje hnilobnici. Jiného muže obtěžuje fekální čichová halucinace. Dívka krmí racky zmrzačenými rybami. Sochařka vyrábí z rozkuchaných panenek umělecká díla. Lidia rodí včely. Na hroby jsou pokládáni brouci. Překladatelé z mrtvých jazyků se v Purpurovém salonu bolestně setkávají se životem. Toto bipolární napětí uzavírá Liliane Giraudon do nepřizpůsobivých a leckdy nepříjemných obrazů.

V roce 2007 napsal Josef Winkler knížku Roppongi. Rekviem za otce (česky 2011), kterou se pokusil o osobní vyrovnání se s právě zesnulým otcem. V roce 2013 vydává knihu Matka a tužka, v níž se vyznává ze svého vztahu k nedávno zesnulé matce. Zatímco otcova smrt jej zastihla v Japonsku a tam situoval i svou vzpomínku, vzpomínky na matku, na rozdíl od otce milující a milovanou, se mu vybavují – „slovo vzlétlo“ – během jedné z jeho indických cest pod dojmem právě čtených textů Petera Handkeho a Ilse Aichinger. Opět zde ožívají vzpomínky na detaily z dětství na statku v rodném Kameringu, prožívané pod ochranou obrazu Raffaelovy madony a poznamenané smrtí tří matčiných bratrů ve 2. světové válce. Pojítkem vzpomínek je tentokrát mimo jiné svěcená voda, kterou „Seppl“ nosíval matce z kostela, a s vírou v její léčivé účinky se znovu setkává v ukrajinském pravoslavném kostele. A byla to právě matka, která jej učila „držet tužku v té správné ruce“.

Novinářka Milena Jesenská (1896–1944) patří dnes ve světě k nejznámějším osobnostem české kultury. Dopisy Mileně Franze Kafky, jí adresované, patří k základním dílům světové literatury dvacátého století. Přestože vycházejí vzpomínkové knihy na ni i její životopisy, edice její vlastní tvorby byly u nás i v zahraničí dosud jen skrovné – chyběl odpovídající badatelský výzkum jejího publicistického díla. Právě jemu se po dobu čtyřiceti let mj. věnovala literární historička a editorka Marie Jirásková, která připravila tento vůbec první výbor z díla Mileny Jesenské, který svým rozsahem a zaměřením odpovídá významu této mimořádné osobnosti. Marie Jirásková je též autorkou bibliografie díla Mileny Jesenské, doslovu, ediční poznámky a z jejího archivu pochází většina fotografií a dokumentů obsažených v obrazové příloze. Milena Jesenská byla vynikající reportérka, jak o tom svědčí její zprávy o životě ve Vídni v letech 1919–24, ale zejména její publicistika z týdeníku Přítomnost v letech 1938–39, která patří k vrcholům české žurnalistiky. Charakterové vlastnosti Mileny Jesenské a její osobní statečnost tváří v tvář nacistickému Německu i stalinistickému Sovětskému svazu patří k trvalým hodnotám, k nimž se může český národ hlásit. Vedle zmíněných dvou vrcholných období publicistické tvorby Mileny Jesenské nalezneme v této knize i její články o módě, životním stylu a cestování z dvacátých let, které přinášejí cenný a dodnes živý vhled do tehdejší společenské atmosféry. Čtenáři zde naleznou i několik jejích pohádek pro děti a v úplnosti všechny fejetony, které ve dvacátých letech sama ze své tvorby vybrala, uspořádala a upravila pro vydání k knížkách Cesta k jednoduchosti, Člověk dělá šaty a Šťastnou cestu. Výbor z díla Mileny Jesenské přináší nejen jedinečný detailní vhled do života české a rakouské společnosti v letech 1919–39, vypovídá o proměnách životního stylu a módy a o středoevropské tragédii po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu v roce 1933, ale ukazuje i to, jak svrchovaným literárním žánrem může být publicistika, věnuje-li se jí charakterní a statečná osobnost.