Filosofii Gillesa Deleuze můžeme charakterizovat jako specifickou ontologii založenou na myšlence čisté diference, která je principem reálné zkušenosti. Proto můžeme o Deleuzovi hovořit jako o zastánci tzv. „transcendentálního empirismu”, fundovaném na Deleuzem vypracované koncepci znaku a sémiotiky. Deleuze je totiž přesvědčen, že naše vnímání světa probíhá skrze znaky, kdy znak má schopnost vyvrátit naše perceptivní a intelektuální schémata ze svých kořenů. Znak je abrupcí a zároveň expresivitou, která má potenciál uvést myšlení do pohybu, a proto se filosofie nutně musí znaky zabývat. Předložená kniha tak vychází z přesvědčení o nerozlučitelnosti filosofie a sémiotiky v Deleuzově díle.

Román vypráví o životě v exilu a o hledání spravedlnosti. Zatímco v rodné zemi komunisté budovali diktaturu, stavěl Jan Antonín Baťa v brazilské džungli nové Zlíny. Ideál nadšeného baťováka s pevně naplánovaným životem dostává na novém kontinentu úplně jiné rozměry a boj s chaosem nikdy nekončí. V románu se Jan Antonín snaží posmrtně vyprávět svůj příběh tak, jak ho prožil on, a ne jak ho líčila komunistická propaganda a její historikové. Vzpomíná na své nejbližší spolupracovníky a rádce, na vyhrané i prohrané bitvy, a nehodlá ze světa zmizet, dokud nenajde spravedlnost. Ale o starém i novém životě nevypráví sám. Hovoří o něm také ženy, které s ním žily exilový život v Brazílii — dcery Ludmila a Edita i vnučka Dolores, zeť Ljubodrag a další jeho souputníci. Suverénní vypravěčka Markéta Pilátová vystavěla na základě rodinných vzpomínek, deníků, dokumentů, Baťových prozaických i básnických pokusů neobyčejně čtivý román dvacátého století, v němž tolik jednoznačných činů lze interpretovat tolika protikladnými způsoby.

Moc bezmocných je jedním z nejznámějších a nejdiskutovanějších disidentských textů. Byl napsán v roce 1978, ve zvláštních podmínkách komunistické diktatury, přesto je zjevné, že i po téměř čtyřiceti letech od prvního samizdatového vydání, kdy tyto podmínky již dávno pominuly, neztrácí nic na inspirativnosti, o níž nejlépe svědčí nové překlady, například do arabštiny či ukrajinštiny.

Čím oslovil či naopak neoslovil Havlův esej svoji dobu, a co může nabídnout době současné? Nad těmito rámcovými otázkami se zamyslí sociolog Miloš Havelka, politický esejista Petr Pithart, filozof Martin Škabraha a literární historik Roman Kanda, kteří – společně s dalšími sedmadvaceti domácími a zahraničními autory – přispěli do nové knihy Jednoho dne se v našem zelináři cosi vzbouří. Eseje o Moci bezmocných, již připravili k vydání Jiří Suk a Kristina Andělová z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.