Román vypráví o životě v exilu a o hledání spravedlnosti. Zatímco v rodné zemi komunisté budovali diktaturu, stavěl Jan Antonín Baťa v brazilské džungli nové Zlíny. Ideál nadšeného baťováka s pevně naplánovaným životem dostává na novém kontinentu úplně jiné rozměry a boj s chaosem nikdy nekončí. V románu se Jan Antonín snaží posmrtně vyprávět svůj příběh tak, jak ho prožil on, a ne jak ho líčila komunistická propaganda a její historikové. Vzpomíná na své nejbližší spolupracovníky a rádce, na vyhrané i prohrané bitvy, a nehodlá ze světa zmizet, dokud nenajde spravedlnost. Ale o starém i novém životě nevypráví sám. Hovoří o něm také ženy, které s ním žily exilový život v Brazílii — dcery Ludmila a Edita i vnučka Dolores, zeť Ljubodrag a další jeho souputníci. Suverénní vypravěčka Markéta Pilátová vystavěla na základě rodinných vzpomínek, deníků, dokumentů, Baťových prozaických i básnických pokusů neobyčejně čtivý román dvacátého století, v němž tolik jednoznačných činů lze interpretovat tolika protikladnými způsoby.

Vzpomínky Josefa Serinka, proslulého „Černého partyzána“, zaznamenal Jan Tesař v letech 1963–1964. K rukopisu se po čtyřiceti letech vrátil, připravil jej k vydání a vystavil kritickému zkoumání. Rozsáhlá komentovaná edice je dovršením práce Jana Tesaře věnované dějinám českého partyzánského hnutí za 2. světové války. Autor se v ní snaží inspirovat diskusi o možnostech dokumentovat aktivity, které se odehrály v konspiraci, a také šíře o problému kolektivní paměti jako rozhodujícím činiteli vytvářejícím a udržujícím národ.

První svazek obsahuje vzpomínky Josefa Serinka (1900–1974), rozčleněné do 18 kapitol a doplněné epilogem Jana Tesaře a dokumentárními přílohami. V prvních dvou kapitolách se Serinek vrací k událostem 1. světové války. Uvádí, že jako šestnáctiletý byl odveden a vzápětí dezertoval – zde jeho první zkušenost se životem v lesní ilegalitě, ale také zcizující zkušenost ve vztahu k vládnoucí moci. Třetí a čtvrtá část zahrnuje období první republiky (Serinek žil na území Sudet) a vypovídá mimo jiné o tom, jak se formovalo Serinkovo sociální, ale i vlastenecké cítění. V další části líčí události roku 1942, kdy byl i se svou rodinou kvůli svému romskému původu deportován do tábora v Letech, z nějž zanedlouho poté uprchl. Několik desítek jeho příbuzných v příštích měsících zahynulo v Osvětimi. Následují kapitoly o Serinkově dramatickém pronásledování a zároveň snaze najít spojence v záměru bojovat aktivně proti nacistům, která trvala až do léta 1943, kdy se mu povedlo spojit s formující se odbojovou skupinou kolem prof. Josefa Grni a kpt. Karla Štainera-Veselého na Vysočině a postupně začíná vytvářet vlastní lesní oddíl, jak z českých partyzánů, tak z ruských uprchlíků.

Druhý svazek tvoří podrobné Tesařovy Komentáře ke vzpomínkám Josefa Serinka, které jsou výsledkem více než desetiletého podrobného studia.

Závěrečný, třetí svazek edice obsahuje kromě oddílu Map, tabulek a diagramů k partyzánskému odboji na Vysočině především shrnující několikadílnou studii nazvanou Serinkovské inspirace, v níž se zabývá mj. metodologickými východisky záznamu a studia pramenů, místem Josefa Serinka v dějinách čs. Odboje, či otázkami, proč se v českých zemích během 2. sv. války partyzánské hnutí neprosadilo výrazněji a proč bylo tak snadno ovládnuto Sověty. Edicí České cikánské rapsodie se Jan Tesař pokusil splatit „dluh nejen vůči Serinkovi“. Zároveň pro něho byla příležitostí, aby „vyjádřil svůj poslední názor o tragickém vyústění té etapy československých dějin, jíž je Druhý odboj“.

Francouzský čas Václava Boštíka patří k téměř neznámé periodě života jednoho z našich nejvýznamějších výtvarných umělců minulého století. Zaznamenáno perem jeho přítele malíře Miloslav Mouchy.