Perecova novela Co je to tam vzadu na dvoře za kolo s chromovanými řídítky? (1966) vychází z oulipovské tradice „potenciální literatury“ a na první pohled se vyznačuje rozvernou hravostí, jazykovou komikou i formální vytříbeností. Čtenářovu pozornost neudržuje ani tak příběh, líčící peripetie vojína s nezapamatovatelným jménem, jehož nejdramatičtější momenty autor rozmělní opakováním bezvýznamných detailů, jako spíše styl samotný. Text totiž obsahuje téměř všechny myslitelné řečnické figury a odráží tak Perecovu snahu vyčerpat v rámci díla jisté kombinační možnosti.

Kniha přináší nové zpracování vývoje československého surrealismu v jeho formativním období 1933–1939. Na více než šesti stech fotografiích postihuje surrealismus jako komplexní umělecký fenomén, jenž zasáhl nejen do výtvarného umění, ale i do fotografie, literatury, filmu a scénografie. Koncepce knihy sleduje osudy Skupiny surrealistů v ČSR, tvorbu a názorový vývoj jejích členů, iniciátora vzniku skupiny Vítězslava Nezvala, Jindřicha Štyrského, Toyen, Karla Teiga, Bohuslava Brouka a dalších. Poprvé se komplexně zabývá i autory, jako byli František Hudeček, František Gross, Ladislav Zívr, Miroslav Hák, Bohdan Lacina, Václav Zykmund, František Janoušek, Jiří Kolář, Alois Wachsman, jejichž práce surrealismus ovlivnil, avšak nestali se členy skupiny. Nepomíjí ani slovenské nadrealisty, básníka Rudolfa Fabryho či malíře Imro Weinera-Kráľe a Františka Malého. Kniha se tak stává základním pramenem pro porozumění surrealismu jako zásadnímu uměleckému směru, a to nejen v českém, ale i mezinárodním kontextu.

Anotace
Alén Diviš (1990–1956) žil od dvacátých let minulého století v Paříži, kde studoval na École des Beaux-Arts a také navštěvoval přednášky Františka Kupky.
Na počátku druhé světové války, za ostře protičeských nálad ve francouzské společnosti, byl zatčen a držen v pařížské věznici La Santé a potom vláčen po internačních táborech Francie, Maroka a Martiniku. V New Yorku, kam se konečně dostal roku 1941, své vězeňské zkušenosti reflektoval malbami inspirovanými tím, co odsouzenci na smrt kreslili a psali na zdi cel, a těmito existenciálními obrazy se osobitě a zcela nezávisle přiblížil k tomu, čím tehdy zasáhli do dějin moderního umění Jean Dubuffet, Jean Fautrier a Wols.
Když skončila válka, vrátil se do Československa, usadil se v Praze a roku 1948 tam své newyorské práce vystavil s velkým úspěchem zvláště mezi mladými výtvarníky. Další výstava roku 1949 obsahovala jeho tehdejší malby a kresby na náměty z balad Karla Jaromíra Erbena. Smrt, která v nich hraje podstatnou úlohu, stala se pak jedním z hlavních témat jeho pozdní tvorby. V padesátých letech za komunistické totality se ocitl v úplné izolaci.
Ke konci života z nedostatku peněz na barvy jen kreslil, hlavně výjevy z fantastických povídek Edgara Allana Poea a nakonec z Bible. Těmito malířsky pojatými kresbami, v nichž jeho umění šerosvitu a temnosvitu dosáhlo vrcholu, zařadil se mezi nejvýznamnější duchovně zaměřené umělce 20. století. Zemřel 15. 11. 1956 a jeho dílo bylo takřka zapomenuto. Znovuobjevil je a v sedmdesátých letech začal uvádět v obecnou známost Jaromír Zemina.
Kniha přinášející desítky reprodukcí více či méně známých Divišových děl je zároveň sumou Zeminových textů na divišovské téma a je doplněna francouzským i anglickým resumé.