Dvojjazyčný výbor z díla předního irského básníka. Básně Bernarda O’Donoghua (* 1945), jsou balady nebo jejich torza působící jako „archeologické nálezy.“ Reflexe smutku nad nemožností vřelého kontaktu, nad láskou, kterou nedokážeme naplnit nebo sdílet. O’Donoghue, povoláním profesor středověké literatury, si je vědom, že ubohé a tajemné Irsko jeho dětství už neexistuje. Krajina jeho poezie je fikcí, přesto ji dokážeme sdílet jako vlastní domov. Tereza Brdečková vybrala pro tento anglicko-český výbor čtyřicet básní z posledních šesti O’Donoghuových sbírek.

Kniha básní Jana Rotha (* 1961), profesora neurologie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, přináší básně ze dvou sbírek: Sedm týdnů v blázinci a Jiný řeky. Autor začal své básně psát během hospitalizace v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech a jedinečným způsobem v nich spojuje svědectví o situaci pacienta a o vztazích mezi hospitalizovanými se svou odbornou akribií. Nevyhýbá se vtipu, nadsázce a sarkasmu, řada básní má ovšem vyznění velmi vážné. Druhá sbírka ukazuje Jana Rotha jako vyzrálého básníka velkého etického důrazu, jehož texty odkazují k hluboce prožité poetice amerického básníka Robinsona Jefferse. Kniha je uvozena předmluvou Jáchyma Topola a uzavírají ji rozhovor Petra Placáka s autorem.

První souborné vydání básnických sbírek autorky (1946–2013; od roku 1969 žila ve Francii), jež si sama uspořádala a připravila k vydání. Shrnuje básnické sbírky Ryba k rybě mluví (1969), Ztráta řeči (1973), Extra Dry Silence (1988), Bez názvu (1991), Tělesná schránka (z let 1992–96) a Zimní derviš (2008). Poetika Vladimíry Čerepkové, ve svých počátcích ovlivněná Allenem Ginsbergem a Janem Zábranou, se vyvinula ve zcela osobitý básnický hlas, pro nějž bychom v novodobé české poezii jen stěží hledali obdobu. Přes drásavé litanické básně plné konkrétních reálií, vypovídající o exilu jako novodobém lidském údělu (ve sbírce Ztráta řeči), došla Čerepková k jakémusi až téměř odhmotněnému básnickému minimalismu (ve sbírkách Bez názvu a Tělesná schránka). Soustředěné verše sbírky Zimní derviš, plné osobní naléhavosti, zachycují většinou přírodní rámec, skrze nějž je nahlížen lidský osud, uplývání času a míjení všeho uchopitelného. Poslední sbírka Vladimíry Čerepkové odkazuje ve svých nejlepších básních k výrazové úspornosti staré čínské či korejské poezie.