Luisa Ziková nenáviděla muže pro jejich mužství a ženy pro jejich ženskost. V její poezii najdeme osamění i převažující vědomí blízkosti smrti. Svět a motivy města vidíme často spojené s deziluzí, ironizuje maloměšťáctví i mondénnost uměleckého i pseudouměleckého světa. To vše pak doplňuje nepříliš jistým hledáním smyslu života, s čímž se váží i nezbytné propriety dobové: neurastenie, deprese, melancholie, narcismus, erotismus i sebevražda. Nechybí samozřejmě časté motivy choroby, kterou Ziková procházela, stejně jako dozvuky sentimentálního, a ještě vlastně pořád nezralého dívčího pohledu na svět

Frances Horovitzová patřila ke kulturnímu hnutí autorů šedesátých let, které se samo označilo coby „underground“. Uvádí nás do životní situace leckdy až banální, všednodenní, prosté, ale zároveň nám jakoby kukátkem dá nahlédnout pod věci viděné. Několika slovy nastíní problém, který zuří pod částečně klidnou a nehybnou hladinou. Její živelnost, něha, sexualita, přirozená dospělost bez infantility, její snaha porozumět přírodě kolem, její zaujetí i přirozená fascinace faunou a flórou — to všechno jen zasazuje do krátkých, zdánlivě nedějových veršů. Splňuje představu toho, jak by mohla v současnosti vypadat jedna z podob relevantní lyrické poezie.

Básně sebrané do ucelené sbírky vycházejí ze vzpomínek na svět dětství, které autor prožíval v enklávě na okraji Střešovic nedaleko Hradčan v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století. Pokřivená a zvrácená doba, nedávná i současná, vstupovala rozličným způsobem do života rodičů i rodičů jeho dětských kamarádů. A byla také příčinou konfliktů a konfrontací s prostředím tehdejšího komunisty ovládaného školství. Na druhou stranu to však také byla ještě doba, která dětem v jejich volném čase poskytovala svobodu a otevírala prostor pro dětskou spontaneitu v míře, o jaké se dnešním generacím dětí už ani nesní. Tomáškovi se podařilo málo slovy evokovat ponuré a zároveň drahé časy dětství.

Texty doprovodil devatenácti celostránkovými barevnými kresbami Václav Sokol.