Druhý díl tragédie Faust byl dlouhou dobu považován za nesrozumitelný, avšak ve dvacátém století byl jeho význam, a tedy i význam díla jako celku, doceněn. Goethe v něm opouští individuální osudy, shrnuje sumu svého, potažmo lidského poznání. Faust dále testuje jeho hranice, zakládá rodinu, podniká, aby nakonec ve svém snažení vize v podstatě politické selhal — přesto, že umírá v iluzi opaku. Sluha a pokušitel Mefisto selhává rovněž, neboť se vyjeví, že Faustova duše mu — v rozporu s očekáváním — nemůže náležet. Goethe mistrně propojuje filozofické i politické myšlenky s poetickým vyjádřením, čímž vytváří dílo, které oslovuje nejen intelekt, ale také emoce.

Je jen málo latinskoamerických básníků, jejichž jméno je Čechům tak známé jako jméno chilského básníka Pabla Nerudy. Přes množství překladů došlo ke značnému zkreslení jeho obrazu a nepochopení jeho skutečného básnického záměru, což mohlo být způsobeno tendenčním výběrem knih a instrumentalizací jeho díla během poválečného uspořádání světa. Přitom je jeho poezie neuvěřitelně hluboká a pestrá, jak píše: „Začnete pomalu umírat, pokud se stanete otrokem svých zvyků, kráčejíce každý den po stejné cestě… Pokud nezměníte svůj stereotyp, pokud nenosíte jiné barvy nebo nemluvíte s těmi, které neznáte. Začnete pomalu umírat, pokud se budete vyhýbat vášni a jejím turbulentním emocím, těm, které způsobí, že se vaše oči budou lesknout a vaše srdce bít rychleji. Začnete pomalu umírat pokud nezměníte svůj život, když nejste spokojeni se svou prací, svou láskou nebo vaším okolím. Pokud neriskujete co je jisté pro nejistotu, pokud nejdete za svým snem, pokud si alespoň jednou za život nedovolíte utéct od rozumné rady.“

Středomoří je druhá básnická sbírka Joãa Luíse Barreta Guimarãese, která po Tulákovi vychází v českém překladu. Jejím ústředním tématem je opět toulání – tentokrát po evropské středomořské historii a kultuře, od pravěku po současnost, krajinou skutečnou i duchovní. Středomoří by mohlo sloužit jako erudovaný průvodce po nejúžasnějších koutech světa, ale stejně tak by mohlo být i krabicí plnou pohlednic a suvenýrů z cest, objevenou kdesi na půdě. Básně Barreta Guimarãese propojují minulost s přítomností. Připomínají fotografie nebo krátká videa oživující dávné epizody, jsou jako zápisy ze zapomenutých deníků, na které jsme náhodou natrefili. Často se u nich nostalgicky zasníme nad míjejícím časem, vzpomeneme na významnou osobnost dějin nebo důležitou objevnou cestu, případně si s ironickým pousmáním vybavíme prožitou historku. Zachycují pomíjivé okamžiky, kdy nám vůně připomene dávnou lásku, kdy se rozhodujeme, zda odjet, či zůstat, nebo si uvědomíme, že jsme nuceni spokojit se s něčím, co vlastně nechceme. Uchovávají obyčejné, a přitom vzácné chvíle, jako když večer zapadá slunce, den se uzavírá a my můžeme být jen s vlastními myšlenkami. Jsou to příběhy, které nám jsou vlastní, které všichni prožíváme. Příběhy našeho všedního života.