Výběr z básní, které vznikaly v letech 2009–2023. Jan Machonin (1976) v nich zúročuje mimo jiné více něž patnáct let, které strávil v Rusku – především okamžiky spojené s hledáním nového domova, s odjezdy a návraty. Machoninova poezie je lakonická, je jí vlastní smysl pro ironii a absurditu, staví na vnitřních protikladech významů i samotného jazyka. Jednotlivé básně jsou datované a je u nich často uvedeno i místo vzniku – tvoří tedy cosi na způsob poetického deníku.

První knížka básní Jana Ungera obsahuje čtyřicet básní. Jan UNGER (* 1983) zpívá a píše texty v kapele Zrní.
Od záznamů okamžiku, v němž se něco odehrálo anebo neodehrálo (čili odehrálo se to, že se nic neodehrálo...), které J. Unger podává někdy s lehce ironickým odstupem a někdy se zvýrazněným přitakáním, postupně směřuje k otázce, jak co nejjednodušeji vyjádřit paradox, který obsahuje lidský život v každé konkrétní situaci, ať už ji vnímáme příznivě, či nikoliv. Jak tomuto paradoxu rozumět. „Kdo vlastně mě tlačí dopředu? (...) musí přece vědět, že žádný vepředu neexistuje!“ – „Nic se tě ptá, jestli ho vidíš, ale jen tak nenápadně.“
Opakovaně vyslovované apely: nevzdávej to, neuhýbej, neutíkej před tím... a děkovné vzkazy jako ten poslaný stromu po řece v petlahvi tvoří povzbuzení na této cestě.

Osudy některých českých básníků jsou dobrodružnější než leckteré akční filmy. K těm opravdu pozoruhodným patří i životní příběh zapomenutého Jana Tumlíře… Stěží bys u něho našel zakolísání hlasu, prozrazující nějaké slzy. Přirovnal bych ho k chladnému, tvrdému chirurgovi, který skalpelem rozumu kaleného trpkými zkušenostmi provádí vivisekci současnosti a ví předem, že najde v jejích útrobách hořké nic. (…) Je zřejmě názoru, že do brutálního světa patří brutální, nezhýčkaná poezie. Tumlířova poezie si žádá zvýšené pozornosti, musí být spíše čtena než poslouchána.