Básnířka deziluzí a melancholie, úzkostí a strachů – ale i hravé ironie a málem romantického vzdoru. A k tomu všemu formálně vynalézavá, provokativní.

Stejně jako v básnickém debutu se i ve druhé sbírce Zuzany Pavlové často objevují motivy noci jako tiché, spřízněné duše a protikladného rána, kdy musí člověk opětovně hledat záchytné body v každodenním kolotoči, jehož smysl mnohdy zásadně uniká. Sbírkou Kraj noci autorka potvrzuje, že do české poezie vstoupil velký talent. Zuzana Pavlová vystudovala český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyněho v Ústí nad Labem, věnovala se překladům z angličtiny, v současnosti pracuje jako učitelka na základní škole.

V rámci sedmisvazkového souborného vydání díla básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany (1931–1984) vychází po svazcích Nápěvy a Básně třetí rozsáhlý svazek jeho poezie, jímž se vydávání Zábranových básní uzavírá. Obsáhlá kniha shrnuje dosud netištěné Zábranovy básně z let 1954 až 1970, rukopisnou sbírku Jeviště jednoho jara, dosud jako celek nevydaný cyklus osmi monotónních básní, nedokončenou sbírku Zeď vzpomínek, verše se sešitů Disiecta membra a zápisníků z nemocnic z roku 1984, torzo monumentální básnické skladby Havran a jednotlivé dosud netištěné básně ze samého sklonku Zábranova života. Závěr svazku tvoří řada dosud zcela neznámých básní z let 1946 až 1951, které doplňují knihu Nápěvy. Svazek je opatřen zevrubnou ediční poznámkou.

Sbírka Podzimní motýli vyšla v roce 1946 u českého nakladatele Zdeňka Řezníčka a do francouzštiny je přeložena poprvé. Vytvořit nový svět zvuků, rytmů a obrazů v rýmovaných verších, do kterých je ve své rodném jazyce uzavřel Buhuslav Reynek, to je výzva, které se ujal Benoît Meunier: „Když čtenář sleduje tyto Podizmní motýli, není svědkem pouze proměny podzimní krajiny. Jsou tady jasné znaky: všudypřítomnost pečetí, nachové barvy, oběti a beránka, krve a smrti… Záříjoví motýli, říjnový vítr a mlha, vzpomínky a slábnoucí slunce postupně ustupují a místo nich přichází první listopadové jíní, hřbitovy, zesnulí, litanie ke svatým: celá sbírka směřuje k ohlušujímu lomozu Apokalypsy z Posledního soudu, a nakonec vrcholí v klidu a tichu, v podobě jediné a lehounké Stopy, kterou zanechal ve sněhu pták: ten odletěl, snad s příslibem Návratu.“ (Benoît Meunier, doslov).

nakl.Romarin