Druhé, upravené vydání Nedokončeného kalendáře, jejž básník, prozaik, esejista, publicista a překladatel Václav Jamek napsal pod pseudonymem Eberhardt Hauptbahnhof. Kniha – obsahující vedle textu množství mystifikujících inzerátů a reklamních sloganů – vychází v nové grafické úpravě Jany Vahalíkové. Nedokončený kalendář těží z nejlepších literárních tradic černého humoru, sarkasmu, ironie, nadsázky a grotesky. A ovšem i lidových kalendářů, snářů a pouťových a jarmarečních tisků. Není to kniha na jedno přečtení, je možno s ní žít a vracet se k jejímu humoru po celá léta. Václav Jamek (* 1949) patří k našim nejvýznamnějším překladatelům z francouzštiny, za svou překladatelskou práci obdržel Cenu Josefa Jungmanna. Současně je jedním z těch našich spisovatelů, jejichž dílo je velmi dobře přijato a ceněno i v zahraničí. Za svůj francouzsky psaný Traktát o chatrných divech obdržel v Paříži Cenu Medici. U nás mu byla za celoživotní dílo udělena Cena Karla Čapka. Nakladatelství Torst vydalo vedle prvního vydání Nedokončeného kalendáře též Jamkovy esejistické knihy O prašivém houfci a Duch v plné práci.

Studie francouzského politologa a geopolitika Bertranda Badieho Nejsme už sami na světě (Nous ne sommes plus seuls au monde. Un autre regard sur l'"ordre international", La découverte, Paříž, 2016) je výstižným a stručným shrnutím základních prvků diplomacie, pravidel zahraniční politiky, tak, jak se v průběhu dějin konstituovala, a charakteristikou současné situace v této oblasti.
V historickém přehledu, který tvoří první část knihy, Badie popisuje zrod rozhodujících pojmů státu, suverenity, hranic, moci, války, míru a mezistátních vztahů na úsvitu evropské modernity v kontextu westfálského míru, jehož role je pro danou oblast po velmi dlouhou dobu (až do r. 1918, respektive 1945-48) veskrze rozhodující. Westfálský mír znamená definitivní nahrazení reziduí mlhavého středověkého universalismu nikdy ve skutečnosti nerealizované představy jednotného křesťanského impéria pragmatickým uznáním statu quo pro skupinu stejně suverénních států, které mezi sebou navazují vztahy, uzavírají smlouvy a především bojují. Vytvoření moderních evropských států je tedy konkomitantní s uznáním (často pravda jen de facto) států jiných, tj. Druhého, který je více méně stejný jako Já. Rozhodujícím momentem pro takto umožněné mezinárodní (spíše mezistátní) vztahy je ovšem poměr sil, především pak sil vojenských. Konstrukce státu spadá v jedno s budováním vojska, odtud pak charakter hypermilitarizace evropských států v powestfálském období. Války se vedou mezi státy pomocí jejich vojenských sil. Tato militarizace přinesla pak evropským mocnostem rozhodující výhodu při expanzi do zbytku světa v 19. století, kdy se jim podařilo všude westfálský systém vnutit, samozřejmě v pro ně samé drtivě výhodném smyslu. 19. století vůbec představuje dle Badieho klasickou podobu systému, kdy se světovláda koncentruje v rukou oligarchického klubu rozhodujících mocností (Anglie, Francie, Rusko, Německo, Rakousko, později USA,), který diktuje svá rozhodnutí mocnostem sekundárním (Itálie, Turecko, skandinávské země, atd.), jež s plnoprávnými členy klubu nemohou soutěžit, nemluvě o koloniích, jež jsou jednoduše vlastnictvím členů klubu. Právě v tomto kontextu se vytvořila pravidla mezistáního styku, pravidla uzavírání smluv a rovněž implicitní pravidla válčení.
Po skončení studené války, které se zprvu interpretovalo poněkud zjednodušeně jako vítězství amerického tábora, dochází v mezinárodní politice k podstatným změnám, které Badie vyzdvihuje. Jde mj. o vynoření nových státních aktérů, kteří nejsou nikterak závislí na westfálském systému, vynoření vlivných mimostátních čnitelů velmi různé provenience, rozbití státního monopolu na informaci a na desinformaci, krizi a oslabení států vůbec, jak západních, tak i nově konstituovaných (např. v Africe). K tomu se pojí vynoření nového způsobu válčení a nové konfliktuality, která se vyznačuje asymetrií a deteritorializací. Klasické vojenské zásahy jsou v tomto kontextu málo účinné. Konečně se ukazuje rovněž omezená účinnost americké "soft power", která může sice ovládat kulturu, ale jen málo proniká do chování společenství integrovaných radikálními ideologiemi.

Vzpomínky české novinářky, prozaičky a kulturní organizátorky (mj. též ministryně kultury města Hamburk) Dani Horákové na léta strávená s jejím manželem, filmovým režisérem, scenáristou a prozaikem Pavlem Juráčkem. Autorčino vzdělání i spisovatelská a životní zkušenost jí umožnily napsat knihu, která je nejen detailním, intimním, místy humorným a v mnohém strhujícím psychologickým portrétem významné osobnosti české kultury, ale i svědectvím o širším okruhu mnoha Juráčkových a jejích přátel a známých z oblasti českého filmu, divadla, disentu a exilu (Václava Havla, Miloše Formana, Věry Chytilové, Jiřího Menzela, Rudolfa Slánského mladšího, Pavla Kohouta, Milana Machovce, Ludvíka Vaculíka, baronky Blanky Battagliové a mnoha dalších). Kniha není zdaleka jen vzpomínková, ale jde také o obecnou reflexi - lidské povahy, mezilidských vztahů, tlaku dějin na člověka a v posledu i lidského osudu a lidské odpovědnosti za vlastní život vůbec. A lásky, která ničí, ale je přesto životodárná.