Se Saídem se potkáváme v roce 1948, kdy byly tři čtvrtiny všech Palestinců po vyhlášení Státu Izrael vyhnány ze svých domovů, ze kterých jim zbyl jen klíč a vzpomínky. Saíd má uprostřed odvíjející se katastrofy to štěstí, že se stane prvním člověkem na světě, kterého zachrání osel. Ve snaze nerozšířit řady vyhnanců se Saíd stane informátorem izraelských úřadů. Švejkovsky naivní, dobromyslný Saíd putuje z jedné absurdní situace do druhé, ať už je obviněný z krádeže vlastního nábytku, nebo končí za domnělou provokaci za mřížemi. Jeho život formují ztracené lásky, pobyty ve vězení a řada bizarních setkání včetně toho s mimozemskými bytostmi.

Podivné události kolem zmizení Saída Smolaře Pesoptimisty mají v rámci kánonu moderní arabské literatury jedinečné a nezastupitelné postavení a jsou považovány za mistrovské dílo. Často se o nich hovoří jako o ikonoklastickém románu, jenž dekonstruuje populární mýty, redefinuje palestinský román a zatvrzele se přitom odmítá nechat natlačit do jakékoliv literární škatulky. Můžeme ho stejně dobře charakterizovat jako satiru, realistický příběh, tragikomedii, absurdní vyprávění, pikareskní román nebo science fiction, a pokaždé budeme mít pravdu.

Výbor z poezie francouzského básníka, esejisty a kritika umění, držitele Goncourtovy ceny za poezii.

Alain Jouffroy byl jedním z nejdůležitějších básníků, kteří otvírali dveře i okna dokořán neznámému a zpřístupňovali tak skrytá tajemství. Poezie pro něj představovala jednu z důležitých „tajných zbraní“, která není pouze duševní, ale je fyzická a může pomoci překonat hloupost a ignoranci. „Nevzdám se své koridy, budu tvé rohy dráždit / Rudou muletu stárnoucího toreadora. / Každé ráno se vynořuješ v mé aréně / Vše probíhá tak, jako bych nakonec měl skončit v tvé kůži. / Ale já svou starou kůži neprodám. Stárnu / U okna svého iBooku, v tomto bunkru / Kde psaní je jedinou metodou, jak hrát šach a dát mat“. V dopise na rozloučenou nám pak napsal: „Smrt, popravdě řečeno, je pouze stupidní iluze živých…“

Výbor z poezie kubánského básníka.

Nejeden čtenář si položil otázku, jak je možné, že se takto jedinečné dílo opomíjí, že si s ním literární kritika neví rady a vytěsňuje je na okraj zájmu. Jeho texty nezapadají do žádné předem připravené šablony a jejich četba je mnohdy trýznivá. Pravděpodobně žádný jihoamerický básník se neponořil tak nebezpečně hluboko do bolesti, žádný se nepropadal s takovou intenzitou do každodenní agónie. Všechno v něm skřípá, škrábe, rozdírá. Netrápím se, jsem utrpení; nejsem vinen, jsem netrpělivá bezmezná vina. Nemám strach, ale hrůzu: jelikož jsem panika, jsem i hanba, a všechno ve mně rozdává rány jakoby nedopatřením…