Dialogy o přirozeném náboženství jsou Humeovým nejdůležitějším příspěvkem k filozofii náboženství a jedním z klíčových novověkých textů tohoto oboru. Tématem knihy jsou teze tzv. přirozeného náboženství, které tvoří doplněk principů a pouček „zjeveného“ náboženství. Bádání v rámci přirozeného náboženství si klade za cíl odpovědět na otázku, co můžeme zjistit o existenci Boha a o jeho atributech čistě pomocí rozumové úvahy a smyslové evidence. Toto bádání není založeno na tvrzeních Bible či jiných posvátných textů a nebere v potaz svědectví o zjeveních, zázracích či jakýchkoli jiných nadpřirozených jevech.

V rozhovorech tří vzdělaných přátel Hume zkoumá základy náboženské víry a míru jejího racionálního opodstatnění. Rozvíjí kritiku některých tradičních argumentů pro Boží existenci, zejména tzv. teleologického argumentu, jehož podrobný rozbor zabírá velkou část textu. Jeho cílem však nebylo popřít, že Bůh existuje — nebyl ateista v současném slova smyslu. Chtěl jen ukázat, že o Božích vlastnostech a způsobu jeho zasahování do světa nemůžeme s jistotou říci téměř vůbec nic. Hume se v díle dotýká i dalších důležitých témat tradičně probíraných v rámci filozofie náboženství, například problému přítomnosti zla ve světě. Pro svou důmyslnou kompozici dílo dodnes zůstává interpretační výzvou pro laické čtenáře i specializované badatele.

Silážní jámy mají různou kapacitu a také konstrukčně jsou pestré, mohou být průjezdné a neprůjezdné, nadzemní, polozapuštěné, zapuštěné. Při silážování může být ohroženo životní prostředí dvěma faktory: zápachem a silážní šťávou…

Silážní jámy Daniela Hradeckého jsou důkazem, že teorie s praxí se nemusí rozcházet. A je taky důkazem, že vysoké i nízké je sobě tak blízké. Autorův asymetrický text, střídající se spisovnost s nespisovností, vulgarita s filozofickými termíny, nekorektnost, vkládání slov či vět z jiných jazyků, neotřelá slova z kapsáře češtiny, drobky banality a patosu, zkratky, život jako putování čili Hradeckého odysea, protože ztotožnění hlavního vypravěče s hlavním hrdinou je vlastně nejférovější cesta v páchání současné literatury. Lze se jen pokorně pokusit vcítit se do toho bludiště nesystému, do té udusané hromady hnoje, jak se dají slova a věty a odstavce slušně nazvat, do toho procesu fermentace…

„Jsem tady, abych vzpomínal. Na všechno, co jsem byl, a na všechno, co už nikdy nebudu.“ V hotelovém baru malého irského městečka sedí čtyřiaosmdesátiletý Maurice Hannigan. Jako obvykle je sám — i když dnešní večer je opravdu tak trochu jiný. Přistavte si stoličku a naplňte sklenici chutným mokem, protože Maurice je konečně připraven vyprávět svůj příběh. V průběhu večera pak připije pěti lidem, kteří pro něj nejvíc znamenali. Skrze tyto intimní příběhy — plné nevýslovné radosti a hluboké lítosti, nepřiznané, dlouho v tajnosti držené tragédie, vášnivé, ale neprojevené lásky, která nikdy nenašla svůj hlas — se intenzivně a bolestně v celé své nahotě odhalí život jednoho obyčejného člověka. Bude to srdceryvný příběh, který ale současně srdce zahřeje… Hlas Maurice Hannigana s vámi zůstane ještě dlouho poté, co je vše řečeno.