Stěžejní dílo Barucha Spinozy, významného nizozemského filozofa 17. století, v novém revidovaném vydání.

„Spinozův paradox spočívá v tom, že třebaže je nejvíce filozofem filozofů, neboť je jistým způsobem nejčistší, zároveň se nejvíce obrací k nefilozofům a nejintenzivněji podněcuje nefilozofické chápání. Proto může Spinozu skutečně číst každý; i bez dostatečného pochopení spinozovských pojmů je možné z něho načerpat velké emoce a zcela obnovit své vnímání. Na druhé straně historik filozofie, který chápe pouze Spinozovy pojmy, nedospívá k dostatečnému pochopení. Jak řekl Jaspers, potřebujeme dvě křídla — třeba jen proto, aby nám filozofy a nefilozofy přivedla ke společné hranici.“ (Gilles Deleuze)

„Jen temná a politováníhodná pověrčivost zakazuje, abychom se radovali. Proč by mělo být ukájení hladu a hašení žízně slušnější než zahánění melancholie? To je můj názor na věc a mé přesvědčení. Žádné božstvo ani nikdo jiný, leda závistivec, by se nemohl těšit z mé nemohou­cnosti a z mých nepříjemností a považovat naše slzy, vzlyky, strach a jiné takové věci za naši ctnost. Naopak čím větší radost pociťujeme, tím přecházíme k větší dokonalosti a tím více se nutně účastníme na božské přirozenosti. Je vlastností moudrého člověka užívat věci a těšit se z nich, jak je to jen možné (nikoli však až k přesycení, protože zde už o žádné potěšení nejde).“

Název tohoto Platónova dialogu v řečtině zní Symposion, což lze také přeložit jako „pitka“ či „pití“. V řecké kultuře však společné pití ne­označovalo událost, jak si ji představujeme a vykonáváme dnes. Byla to zábava, jejíž součástí sice bylo popíjení vína, ale měla i jistý obřadní a slavnostní charakter. Tento dialog pak je oslavou moci a síly opomíjeného boha Eróta. Text sestává ze sedmi řečí, z nichž každá má svá specifika, svůj vlastní styl a strukturu. Bez nadsázky lze též říci, že autor každé z nich má určitý psychologický profil. Jednotlivé řeči se samozřejmě různí i z hlediska obsahu a též z hlediska volby jazykového stylu je kupříkladu řeč lékaře Eryximacha strohá, vědecká, bez uměleckých příkras, oproti tomu řeč dramatika Agathóna oplývá celou řadou uměleckých prostředků, přičemž však není tak myšlenkově obsáhlá jako některé řeči předchozí.

Víte, bez čeho bychom my lidé nepřežili? Bez žížal. Tihle nevidomí básníci hlíny, tak jako my se pomalu propracovávající temnotou, zajišťují zemině dostatek kyslíku, jinak by v ní nic nerostlo. Právě o žížalách napíše na konci devatenáctého století do časopisu článek nevzdělaná selka Gudríd, a touto odvahou jít za svou vášní ovlivní osud nejen svůj, ale i celého svého rodu. Syn Jón zdědí její snivou povahu natolik, že se mu obdiv ke hvězdám stane v opilosti za tuhé zimy osudným. A co Halldór, neochvějně se řídící svým hudbymilovným srdcem a jeho magnetickou střelkou, a pak Eirík směřující od vdané Tove, s jejíž divadelní společností je na turné, k vášnivé arabsko­-italské Batool mající veškeré právo nenávidět druhé pohlaví? Mnozí jim podobní, celé společenství vyhnanců nalézajících se na rozhraní tmy a světla a napůl na útěku před vlastním životem, se sejdou na oslavu v Sólveyině hotelu. Když vystoupíme na světlo, můžeme doufat, že s sebou nebereme tmu. Žijeme přeci tak, jak nejlépe umíme, s vědomím možné fatální chyby, kdy však největší nectností je zbabělost.
Jón Kalman Stefánsson zde znovu prokazuje svůj mistrný talent rozehrávat orchestr lidských emocí. Poskytuje neobyčejně komplexní obraz vzájemně se překrývajících osudů postav pronásledovaných metafyzickými otázkami. Pozoruhodný rébus knihy Tvá nepřítomnost je tmou je matoucí i dojímavý zároveň, tak jako jiné autorovy knihy.