Kniha Velkoměsta v 19. a 20. století – křižovatky změn si komparativním prizmatem klade otázku, zda lze z konkrétních historických souvislostí vývoje čtyř evropských velkoměst 19. a 20. století, Londýna, Paříže, Berlína a Vídně – a v odůvodněných případech s přihlédnutím i k řadě jiných měst – vysledovat rozdílné sídelní strategie.

Tato práce se tedy rigidně nedrží pouze vybraných velkoměst, Londýna, Paříže, Berlína a Vídně, ale do srovnávání vstupují i další města vždy, když je to vzhledem k logice výkladu nutné. Často si právě výkladová linie vynutila komparační asymetrii, aby se udržela celistvost interpretace určitého jevu. To se rovněž týká i pořadí čtyř hlavních srovnávaných velkoměst, jejichž sled je odlišný v každé kapitole.
Téma je rozčleněno do několika subtémat: urbanizace jako jeden ze základních rysů 19. století, chronotop měst 19. století a zrod urbanistické reflexe, modernizace a industrializace jako konstitutivní momenty zrodu průmyslového města, elektrifikace jako jeden z nejmarkantnějších příznaků urbanizace stále ještě venkovské společnosti 19. století, kanalizace jako neviditelná podzemní civilizace, která přinesla do měst do té doby nebývalý hygienický komfort, změněná (oproti 19. století) podoba měst 20. století a konečně postmoderní tečka za zbytnělými ambicemi moderny.
Zrod urbanismu jako teoretické reflexe souvisel s pronikavou změnou v prostorové, sociální, ekonomické a kulturní skladbě měst.

Těžištěm práce je však komparace čtyř důležitých urbanistických strategií: haussmannizace Paříže, asanace Londýna, cesty k Velkému Berlínu a výstavby Ringstrasse ve Vídni.
Kapitola Zrod průmyslového města se zabývá koncepty modernizace a industrializace jako součástmi urbanizačního procesu. Oproti urbanismu 19. století se urbanistická teorie ve 20. století interdisciplinovala a především internacionalizovala, jak je doloženo institucionalizováním urbanistických problémů.
Předposlední kapitola se zabývá přeměnou moderního konceptu v postmoderní dohru a poslední shrnuje v otevřeném závěru odlišnosti urbanistických strategií při pozorovatelné shodě.

Eva Eisler (*1952) si světové jméno vydobyla na poli šperku. Pokud máme hledat nějakou obecnější charakteristiku, je jí to, že svá díla vždy vztahuje k architektuře. V autorčině pojetí má povahu architektonických vizí, konceptů rozsáhlých prostor a rovin. Realizace Evy Eisler v oblasti interiérového designu, výstavnictví i volné tvorby objektů nabývají na důležitosti od 90. let. První veřejné prezentace děl Evy Eisler se ovšem odehrály už v raných 70. letech v Československu. Její zralá tvorba je spjata s pobytem v USA, kam umělkyně odešla v roce 1983 společně se svým životním partnerem, architektem Johnem Eislerem. Po roce 2000 oba opět pracují i v Čechách. Monografie sleduje autorčinu tvorbu v celém jejím časovém rozsahu a typologické šíři. Důraz je položen na šperkařské dílo druhé poloviny 70. a 80. let, kdy Eva Eisler formulovala základní stylové i formální pojetí své tvorby. V severoamerickém prostředí je autorka považována za zástupkyni evropských tradic uměleckého šperku. U nás máme tendenci v ní spatřovat posla amerického přístupu. Netřeba však myslet na provenienci díla, zásadní je nezpochybnitelná kvalita a originalita tvorby Evy Eisler, jejíž dvoujazyčná, anglicko-česká monografie vychází jako druhý svazek edice Design – profily – osobnosti.

Tištěná publikace představuje projekty Letní školy architektury Kopřivnický brownfield, která se uskutečnila v září 2014 v Kopřivnici.
Odbornými garanty programu akce byli architekt Kamil Mrva a novinář zabývající se architekturou Petr Volf, hlavními konzultanty architekti Zdeněk Fránek a Josef Pleskot.
Tři desítky studentů architektonických vysokých školy z České republiky a Slovenska se zabývaly návrhem proměny „nárazníkové oblasti“, kde se setkává již nevyužívaná průmyslová zóna bývalého výrobního areálu automobilky Tatra s městským prostředím, přičemž základním předpokladem bylo reálné uplatnění všech projektů. V úvodní části knihy se Kamil Mrva a Petr Volf věnují fenoménu brownfieldů v souvislosti s místem konání letní školy. Hlavní část publikace zahrnuje finální práce studentů, které vznikly pod vedením lektorského týmu složeného z předních českých architektů (Karel Janča, Pavel Nasadil, Jitka Ressová, Svatopluk Sládeček, Zdeněk Trefil a Radim Václavík). Obsah doplňují fotoreportáže a představení partnerů.
Kniha Kopřivnický brownfield navazuje na předchozí dvě publikace z úspěšných ročníků letních škol (Beskydské vize 2012, Vize pro Plasy 2013), které byly uspořádány v rámci projektu Architektura mimo centra.