Biblické nepřidáš se k většině, páchá-li zlo, bylo pro nás samozřejmostí a stejně samozřejmá byla naše ochota k účasti na věcech veřejných. A to i v kritických chvílích… Miroslav Masák

Miroslav Masák (*1932) se výrazně zapsal do dějin české architektury šesti posledních desetiletí. S autorem věže na Ještědu Karlem Hubáčkem založil v roce 1968 proslulé liberecké sdružení Sial a zorganizoval Školku Sial, ve které se sešli nejtalentovanější mladí čeští architekti té doby.
K důležitým Masákovým pracím, jejichž navrhování vedl, patří obchodní centrum Ještěd v Liberci, zdemolované v roce 2009, obchodní dům Máj v Praze nebo rekonstrukce pražského Veletržního paláce.
Po Listopadu 1989 se jako asistent prezidenta Havla Masák podílel na zpřístupňování Pražského hradu a vynikl pak jako učitel architektury a jako porotce mnoha úspěšných architektonických soutěží.
O proměnách Masákova díla v knize píše historik architektury Rostislav Švácha, jehož kapitoly provázejí Masákovy komentáře k jeho nejvýznamnějším projektům a stavbám a jeho teoretické texty z let 1966–2019. Kniha vychází jako první svazek edice O poslání architektů.

Zdeněk Zavřel patří k dnes již trochu zapomenuté generaci architektů, kterou těžce poznamenaly nesmyslné výkyvy v kulturně politickém vývoji poválečného Československa.
Možnosti uplatnění jejich schopností i nadání byly velmi omezené. Nebylo jim, až na malé výjimky, dopřáno podílet se na viditelných architektonických milnících své doby.
Zavřel se po ukončení studia architektury a prvních zahraničních stážích dostal do dnes již legendární liberecké Školky SIALu.
V depresivních letech normalizace odešel do Nizozemska, kde zažil dobrodružství neznámého emigranta a později se dokázal v prostředí vyspělé architektonické velmoci skvěle uplatnit.
Po sametové revoluci pomáhal se změnami v českém architektském prostředí na demokratickém základě. V poslední etapě svého profesního života využil nasbíraných zkušeností a podílel se na výuce mladých architektů na své alma mater, pražské Fakultě architektury ČVUT, a to i jako její dlouholetý děkan.
Zavřelovy vzpomínky vytvářejí unikátní kroniku zajímavého profesního života v širších evropských souvislostech.

Dějiny postmoderní architektury se už dávno uzavřely. Tento fakt podněcuje dnešní historiky architektury, a to dokonce i české, aby tyto dějiny zmapovali. Kniha Emmanuela Petita vyniká mezi takovými pokusy svým teoreticko-analytickým přístupem. Petit si uvědomil, že postmodernismus se už od svých počátků po roce 1960 ujal tématu, s jakým se v dějinách architektury setkáme jen sporadicky. Zvykla-li si architektura doby modernismu i dob starších ladit svoje projevy do důstojného, vážného, ne-li tragického tónu, postmoderní autoři se naopak rozhodli sázet na humor a ironii. Petit si vybral pětici z nich – Roberta Venturiho, Stanleyho Tigermana, Aratu Isozakiho, Petera Eisenmana a Rema Koolhaase -, aby sledoval, jakou funkci každý z nich ironii přikládá a jak s ní pracuje ve svých projektech. Porovnává přitom myšlení těchto architektů-intelektuálů s idejemi slavných ironizujících filozofů, básníků a literárních vědců, od Sókrata přes Giambattistu Vica, bratry Schlegely, Sorena Kierkegaarda a Friedricha Nietzscheho po Umberta Eca, Jacquese Derridu, Paula de Mana, Jeana Baudrillarda a Richarda Rortyho. Třebaže problém, jaký autor řeší, není snadný, Petitův výklad je velmi čtivý a přesvědčivý. Jeho kniha si klade za cíl oslovit jak širší obec laických zájemců o architekturu 20. století, tak i studenty a odborníky.