Kolektivní odborná monografie poprvé přináší komplexní pohled na fenomén kolektivních domů, domů hotelového typu a příbuzných architektonických útvarů, jaké se vyvinuly a byly realizovány v českých zemích v průběhu 20. století.

Kolektivní dům (koldům) pod jednou střechou spojuje obytnou funkci se širokou nabídkou služeb a zespolečenštěnými provozy pro stravování, péči o děti či trávení volného času, určenými zejména pro obyvatele daného domu. V moderních českých dějinách tento typ krystalizuje kolem roku 1910 v úvahách liberálních sociologů kolem Tomáše G. Masaryka, následně se zásluhou teoretika architektury Karla Teigeho ocitá v centru zájmu levicové meziválečné avantgardy, a konečně kulminuje ve čtyřicátých a šedesátých i sedmdesátých letech, kdy vznikají kolektivní domy v Litvínově a Zlíně a řada domů hotelového typu. Jak české teoretické debaty, tak i architektonické realizace se vyznačují vysokou kvalitou, která je plně srovnatelná se zahraničními příklady. Publikace poprvé v české a v takto obsáhlém pohledu i zahraniční uměnovědné literatuře přináší soubor textů, v nichž systematicky představuje nejdůležitější realizace a návrhy „koldomů“. V odborných statích, pak přibližuje architektonicko-urbanistické, politické, ideologické, ekonomické, sociologické a kulturně-antropologické aspekty dějin kolektivního bydlení. Čtenáři jsou rovněž seznámeni s relevantními proudy v uvažování o kolektivním bydlení z euroamerického okruhu a vybranými zahraničními realizacemi.

Autorský tým sestává z více než dvaceti odborníků, více než desítka z nich působí na prestižních vysokých školách či výzkumných ústavech v zahraničí (mj. Universität Leipzig, Hochschule für angewandte Wissenschaft und Kunst – Hildesheim/Holzminden/Göttingen, Chalmers University of Technology – Gothenburg, Institute of Art of the Polish Academy of Sciences – Varšava, Moholy-Nagy University of Art and Design – Budapešť, Iowa State University – Ames, Waseda University – Tokio, ad.). Editor a spoluautor knihy Hubert Guzik působí na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Zaměřuje se na dějiny bydlení 20. století a je autorem řady článků publikovaných v tuzemských a zahraničních odborných periodicích.

Kříže v krajině jsou často to jediné, co přežilo války, režimy, přesídlování obyvatel. Mnohdy je ani nevnímáme, jsou pro nás přirozenou součástí krajiny. Místa spočinutí, odpočinku a kontemplace, orientační body v krajině, nadčasové objekty spoluvytvářející charakter krajinného a veřejného prostoru, jako i tolik potřebné paměti místa. Právě pohraničí bylo místem mnoha střetů. Tudy procházeli uprchlíci během první světové války, komplikovaně zde vznikaly hranice první československé republiky, aby se po dvacetiletém soužití opět přemalovávala hranice podle jazyka a velmocenských ambic nacismu. Byly němým svědkem událostí druhé světové války, ve které zmizelo židovské etnikum, odsunu německy hovořícího obyvatelstva i natahování drátů a růstu železné opony, rozdělující rodiny, národy i státy. I dnes jsou mementem našeho chování se ke krajině jako takové. Fotografové Rudof Prekop a Martin Mlynarič mapovali kříže na Dačicku více než dva roky, poté byly ve spolupráci s archiváři popsány a lokalizovány. Vznikla kniha, která je jakýmsi „herbářem krajiny“ tvořeným v různých ročních obdobích focenými kříži vždy v krajinném kontextu, doplněnými citlivými texty o křížích jako takových, dějinách Dačicka, spiritualitě krajiny a tamní fauně a flóře. Kniha je plastickým obrazem krajiny umožňující místním a znalým ponořit se v její znalosti hlouběji a neznalé vábící ji navštívit.

Města se stala opakem toho, čím byla dříve. Jsou výrazem společenské atomizace a ztráty smyslu pro místo jako způsob osvojení prostoru. Důvody těchto změn jsou tak komplexní, že je obtížné, byť ne nemožné je popsat. Popis Hannelore Schlafferové, ačkoli se zdá na první pohled v některých částech impresivní, je jednou z velmi bystrých splátek tohoto dluhu. Kniha Hannelore Schlafferové je napsána v nejlepších tradicích germanofonního kulturního pesimismu. Chceme-li přiblížit tento způsob kritiky, můžeme vyjmenovat nejreprezentativnější osobnosti této tradice, jimiž jsou zejména Jacob Burckhardt, Oswald Spengler, Theodor Lessing a několik dalších. K vlastnostem tohoto proudu patří vyhraněný smysl pro psychologickou a sociologickou jemnost, schopnost vyhnout se odtažité abstrakci až impresivně subtilním esejistickým jazykem a smysl pro vědomí ztráty hodnot minulosti, který však zároveň neznamená, že by na uplynulém čase lpěl. V této souvislosti lze konstatovat, že kniha City je esejistickým pandánem Sitteho smyslu pro malebnou skladebnost měst. V době, která začala tíhnout k inženýrskému způsobu plánování měst, obhajoval Camillo Sitte funkci náměstí a do něj zaústěných ulic proti geometrickému rastru amerických měst, který se začal prosazovat i v Evropě. To, o čem píše německá germanistka a esejistka Hannelore Schlafferová, je entertainizace, glajchšaltizace, odhistoričtění a egalitářská demokratizace (nejen) evropských měst, aniž by autorka tyto výrazy použila. Její analýza je daleko subtilnější, místy až impresivní, jako by se bála přílišných zobecnění, ačkoli řada jejích závěrů dosahuje pregnantní razance. Schlafferová popisuje současnou city, která je vlastně jakýmsi antiměstem, na pozadí toho, čím bylo město dříve. Respektive popisuje proměnu města v city a „city, to je provinční město, které je globálně propojené“. Mezi dříve a nyní zeje propast, jejíž hloubku si můžeme změřit dvojicemi vlastností, jež jsou v příkrém protikladu. Někdejší kompaktnost města se stala disperzí, z pevného tvaru vznikla amorfnost, významově a symbolicky hierarchizovaný prostor se stal homogenním významuprostým areálem. „City má, na rozdíl od tradičního evropského města, které horizontálně zavedlo lidi na náměstí a silnice, vertikální orientaci. Eskalátory je charakterizují více než silnice a náměstí,“ říká autorka. Přednost knihy Schlafferové spočívá v působivé a přesné výstavbě detailů, jež se dostávají pod zorný úhel jejího kriticismu.