V padesátých letech 20. století se architekti museli podřídit nekompromisním dogmatickým požadavkům, aby jejich stavby naplňovaly pokrokové kulturní dědictví, socialistické obsahem, národní formou, s důrazem na umělecké mistrovství, pravdivost, vysokou ideovost a stranickost. Architektura měla být výrazem revolučního přetváření světa, budovatelského elánu a optimismu socialistického člověka.

Nikoli architekti, nýbrž politicko-ideologičtí aktivisté byli těmi, kdož prosazovali historizující architektonický sloh, který se měl stát jedním z nejdůležitějších nástrojů politické propagandy stalinistického režimu v Sovětském svazu a rovněž ve všech zemích, jím mocensky i ideologicky ovládaných. Při své koncepční práci tak byli architekti podrobeni stálému ideologickému dozoru a nátlaku a jejich formální výkony se posuzovaly především z hledisek hodnoty ideového obsahu. Ta však byla definována příliš obecně, a proto v tvorbě architektů panovaly stálé pochybnosti o ideové správnosti jejich projektů – a „ideovost“ projektu byla zároveň interpretována jako výraz třídního postoje architekta a jeho politické angažovanosti. To vše pak vytvářelo všeprostupující atmosféru nejistoty a strachu, z níž nebylo úniku.
Práce historika a teoretika architektury, vysokoškolského pedagoga a překladatele Pavla Halíka (30. 6. 1935 – 21. 6. 2021) se zabývá poměrně krátkým obdobím první poloviny padesátých let, později eufemisticky nazývaným obdobím deformací a kultu osobnosti, a absurdní situací, v níž se tehdy ocitla většina architektů bývalé avantgardy (jíž se v padesátých letech dostalo nejtvrdšího odsouzení – a to i ze strany samotných představitelů avantgardy, tedy funkcionalismu a konstruktivismu), když se jim začal násilně vnucovat sovětský vzor a metoda socialistického realismu. Aby bylo možné této situaci porozumět a pochopit nepochopitelné jednání jejích protagonistů, zabývá se Halík zejména sférou, ve které se odehrávalo stalinistické drama především: sférou verbálních projevů a rituálních textů. Oproti nim vlastní architektonická produkce, označovaná jako architektura socialistického realismu, byla vcelku nevinná a nejsou na ní tolik zjevné stopy teroru, jenž tehdy ovládal a deformoval mysli lidí.

Pavla Melková je architektka, která za svoje stavby, vytvořené v rámci MCA atelieru získala řadu významných ocenění. Kromě pedagogické a výzkumné činnosti na Fakultě architektury ČVUT se intenzivně věnuje psaní teoretických knih i básnické tvorbě. V nich se prolíná její praktická zkušenost, znalost filozofie, sociologie, dějin umění i zájem o celé spektrum oborů dalších, a především hluboká citlivost vlastního vnímání prostředí okolo nás, a lidských vztahů k němu a v něm. Díky této citlivosti je její psaní specifické, a v dnešní době v daném oboru ojedinělé, neboť se na prostředí dívá pohledem jeho uživatelů, nikoli odborníka, jehož hlas v pozadí tento pohled spíše analyzuje.

Soubor esejů je volným pokračováním předešlých knih Prožívat architekturu a Humanistická role architektury. Kniha Prožívat architekturu se věnovala především pozorování a interpretaci konkrétních situací prostředí okolo nás a tomu, jak jsou ovlivňovány kvalitou architektury. Humanistická role architektury potom mířila více k rovině obecných východisek, cílů a reálných nástrojů jeho vytváření, zejména z pozice plánování sídel a navrhování architektury. Třetí esejistická kniha, Vnímání prostoru, zkoumá, jak lidé prostředí vnímají. Zabývá se potenciálem architektury a dalších uměleckých disciplín toto vnímání otevírat a prohlubovat. A hledá, jak dané znalosti využít pro tvorbu architektury.

Druhý díl vzpomínek architekta Zdeňka Zavřela se týká jeho soukromého života a rodinného zázemí, které jsou však s profesní kariérou úzce propojeny, a doplňují tak souběžně vydanou profesní kroniku Tři životy architekta (KANT 2021). Kniha osobních vzpomínek je určena především těm, které první díl zaujal, anebo těm, kteří se s autorem osobně či zprostředkovaně setkali.
Záměrné rozdělení vzpomínek na profesní a soukromou část pomáhá dokreslit řadu autorových osobních rozhodnutí souvisejících s proměnami společnosti nejen v Čechách, ale i během let v emigraci. Hlubokou jizvou v jeho životě zůstává nesporně okupace v roce 1968 a její důsledky, s nimiž se vyrovnáváme až dodnes. Tato kniha také ilustruje osud české rodiny, která nachází své místo v odlišné cizí společnosti. Je možná i jakýmsi předobrazem budoucích osudů, jež pod tlakem změn národních hranic a zvyklostí budou přetaveny do jiné a odlišné podoby.
Závěrečné kapitoly se věnují autorově příspěvku ke změnám v současném českém vysokoškolském prostředí a postupným proměnám v životě mladších generací.