Louisiana. Bažiny. Napůl opuštěné aglomerace. Zátoky. Dálnice. Cesty, které nikam nevedou. Polorozbořené kostely. Pustina. Benzínová čerpadla. Dálniční odpočívadla. Prach. Rafinérie. Třtinová pole. Ztracené osoby a děti. Prostitutky. Potulní kazatelé. Dva detektivové projíždějící automobilem svět, o jehož existenci je možné pochybovat, a ve kterém se nikdy nic nevyřeší. Předložená kniha se snaží předložit filosoficko-motivickou interpretaci televizní show True Detective. Největší pozornost je věnována první řadě seriálu a to na základě přesvědčení o tenzní významové pregnantnosti první řadou nastíněných témat a motivů. První dvě hlavní kapitoly, kdy každá kapitola je pojednává o jedné z řad, se zrcadlí - od popisu prostředí přes strukturu fikčního světa až k váhavě nakročeným epilogům. Kapitola třetí (a tedy závěrečná) se po úvodních poznámkách zaměřuje na motiv jediný: na vztah paměti a života, na téma konstrukce minulosti, která je vždy nesena určitým biasem, tendenčností, zatemněností interpretačních mechanismů; jinými slovy paměť a vědomí vždy zaostávají za „děním“ světa; „ať uděláme cokoliv, vždy je příliš pozdě“.

Kniha Fragmentární vidění přináší filosofickou úvahu o podmínkách možnosti fotografické reprezentace události vjemu. Hlavním filosofickým průvodcem úvahy je Jacques Derrida, jehož myšlení je pojímáno jako etické memento upozorňující na riziko totalitarismu uvnitř metafyziky, nikoliv jako návrh na jeho překonání. Právě v tomto ohledu kniha vybízí k posunu od Rancierovy perspektivy k Derridově a Nancyho filosofické perspektivě. První kapitola ukazuje Rancierovo protiřečení, v němž zachovává reprezentační podmínku možnosti režimu a současně tvrdí, že se estetický režim zbavil principu reprezentace. Proti této kontradikci autorka klade Derridovo pojetí jedinečné události, které neodpovídá žádná reprezentace a žádný režim. Druhá kapitola zaměřuje pozornost na skutečnost, že „přežívání“ události v archivu je možné pouze v její technologicky konstruované reprezentaci, kterou lze dekonstruovat. Aby mohla být událost fotograficky zobrazena, musí být fragmentarizována a orámována: parergonická technologie z ní vybírá a rámuje část, která bude uložena k dalšímu vidění. Fotografie je však uspokojivou „relikvií“ pouze díky metonymickému schematismu, který zažehnává zneklidnění z fragmentární nedostatečnosti fotografické „ruiny“. Třetí kapitola uvádí Nancyho pojetí kompulzivního uchovávání fragmentů života. Zatím co pro Derridu je motorem fotografování archivní horečka, která rozpoutává násilí exprese, výrazu „podstaty“, Nancy tvrdí, že fotografický záznam „přežije“ událost díky tomu, že se podrobí riskantní expozici pohledu druhého. Závěr knihy je opřen o Nancyho pojetí technologie jako nejen trpěné, ale i tvůrčím způsobem přínosné metafyzické nevyhnutelnosti. Právě díky dvojí povaze umožňuje metafyzický princip reprezentace zdánlivě nemožné: „vyfotografovat vzpomínku“ na minulost, metonymicky ji složit z fragmentů přítomnosti.

Cílem předložené kolektivní monografie je nabídnout sondy do českého myšlení o (masových) médiích mezi lety 1918 až 1938. Jednotlivé kapitoly jsou v převážné většině neseny formou „případových“ studií, kdy se jejich autoři zaměřují na specifický fenomén v rámci toho kterého masového média (tisk, filmové médium, rozhlas) a následná analýza si klade nárok na ukotvení daného jevu v kontextu tendencí myšlení o tom, jaká je charakteristika daného média, co jej činí signifikantním, jaká je jeho konstitutivní úloha a v neposlední řadě také vyznačování jeho diferencí od jiných médií. Materiál, z něhož autoři kolektivní monografie vycházejí, je značně různorodý: na jedné straně se jedná o knihy či statě nebo časopisecké polemiky, které se buď explicitně obrací k tematizaci daného média, anebo o ty tištěné materiály, jež ohledávají nastíněné téma spíše implicitně.