Hlavním cílem této knihy je navržení tranzitivně-topologického modelu fenomenologie, vhodného pro deskripci spletitých fenoménů a výklad vztahu člověka k jejich spletitosti. Spletité fenomény se „jeví” tak, že zároveň zahrnují toho, komu se „jeví”. Tak vytvářejí komplikovanou vztahovou strukturu, která ovšem charakterizuje většinu prožitků člověka na počátku 21. století. Východiskem navrhovaného modelu je výklad spletité fenomenality jako specifické oblasti a uznání metodické priority spleti. Orientace člověka v komplikované době a nalezení místa v ní, je totiž nutné spojit s přijetím komplikovanosti jako výchozího hlediska myšlení. Doprovodným cílem je předvedení fenomenologie jako filosofické disciplíny, jež uvažuje skopicky s důrazem na tranzitivitu a lokalizaci. V tomto kontextu je tato kniha také metodologickou sebereflexí fenomenologie ve chvíli debat o její naturalizaci či pokusů o její banalizaci ze strany nově probuzeného spekulativního realismu.

Filosofii Gillesa Deleuze můžeme charakterizovat jako specifickou ontologii založenou na myšlence čisté diference, která je principem reálné zkušenosti. Proto můžeme o Deleuzovi hovořit jako o zastánci tzv. „transcendentálního empirismu”, fundovaném na Deleuzem vypracované koncepci znaku a sémiotiky. Deleuze je totiž přesvědčen, že naše vnímání světa probíhá skrze znaky, kdy znak má schopnost vyvrátit naše perceptivní a intelektuální schémata ze svých kořenů. Znak je abrupcí a zároveň expresivitou, která má potenciál uvést myšlení do pohybu, a proto se filosofie nutně musí znaky zabývat. Předložená kniha tak vychází z přesvědčení o nerozlučitelnosti filosofie a sémiotiky v Deleuzově díle.

Kolektiv autorů sestávající ze sociologů, filosofů, historiků a politologů v knize zkoumá vztahy mezi náboženstvím a politikou z rozmanitých teoretických, metodologických a disciplinárních hledisek.
V teoreticky zaměřených kapitolách pojednávají J. Sokol, J. P. Arnason a J. Homolka o složitých souvislostech vztahů mezi náboženstvím a modernitou a pokaždé z jiného zorného úhlu téma začleňují do širších perspektiv antropologických, filosofických a historicko-sociologických. M. Šimsa, P. Barša a M. Hanyš se dotýkají aktuálních diskuzí o nábožensko-politických vztazích a pojednávají o problematice islámu a demokracie, roli náboženství v liberálně-demokratickém diskursu a vztahu mezi monoteismem a násilím. Kapitoly psané P. Kratochvílem, T. Doležalem, Z. R. Nešporem, K. Černým a M. Jaluškou analyzují vybrané historické i současné případy nábožensko-politických konfigurací (EU, česká společnost, arabské jaro, středověká Galicie) a na konkrétním materiálu ukazují jejich rozmanitost a dynamičnost.