Patočkův esej Nadcivilizace a její vnitřní konflikt, vytvořený zřejmě v padesátých letech 20. století, patří k jeho nejbohatším a nejaktuálnějším textům; mezi filosofickými diagnózami doby, napsanými ve 20. století, zaujímá nesporně jedno z čelných míst. Patří však do složité, doposud málo prozkoumané a nejméně veřejné fáze jeho filosofické tvorby. Argumentace, kterou Patočka používá, je kromě jiného pokusem o porozumění komunismu, a jejím historickým východiskem je stupeň krize, která se měla ještě prohlubovat a tak či onak trvat až do zhroucení komunistických režimů ve východní Evropě. Na tuto krizi reagoval marxistický revizionismus ve východní a střední Evropě a také názory západních liberálů, od nichž se však Patočkův výklad kriticky distancuje. Koncept nadcivilizace odpovídá na přímou historickou zkušenost a současně pokračuje v argumentaci naznačené už v Patočkových prvních významnějších pracích.

Monografie, jejíž iniciací byla a materiálový základ vytvořila konference uskutečněná v Lipnici ve dnech 12. a 13. června 2009, se zmíněným esejem zabývá ze tří různých úhlů pohledu: v první části se hovoří o pojmu a problematice nadcivilizace (Johann P. Arnason, Ilja Šrubař, Marek Skovajsa), druhá nabízí filosofické souvislosti konceptu nadcivilizace (Hynek Janoušek, Ivan Chvatík, Václav Bělohradský, Martin Ritter) a třetí část tvoří stati Karla Müllera, Jiřího Tourka, Milana Hanyše, Zdeňka Pince a Jana Bouzka, zkoumající historické perspektivy konceptu nadcivilizace.

Nejstarší dcera prvního prezidenta ČSR Alice Masaryková je pro mnohé z nás osobou téměř neznámou. Leckdo ji možná pokládá "jen" za dceru slavného otce a jakýsi rodinný přívažek osobnosti T. G. Masaryka. Je však takové hodnocení oprávněné? Jak blízko, ši naopak daleko má k historické pravdě? Jaký byl vlastně skutečný život Alice Masarykové? Čím se tato žena blíže zabývala? Jaké byly její největší životní úspěchy a prohry? Jaký měla vztah ke svému slavnému otci a co si myslela o smrti svého neméně známého bratra Jana, čs. ministra zahraničí? Byla také publikačně a veřejně činná jako její otec a jaké měla v životě ambice? Na tyto a jiné otázky odpovídá monografie historika Radovana Lovčího, která vznikla na půdě Filozofické fakulty UK jako výsledek dlouholetého studia nejrůznějších archivních fondů i dobové literatury a tisku.

Tématem této knihy je filosofie J. G. Fichta, prvního z představitelů tzv. německého idealismu, tedy filosofie, která se objevuje v německých státech na přelomu 18. a 19. století. Základem Fichtovy filosofie je otázka, které se jako červená nit táhne celým novověkým myšlením, totiž otázka po povaze sebevědomí, subjektivity či Já. Svoji teorii sebevědomí rozvinul Fichte především ve svých tzv. raných vědoslovích, na něž se proto publikace přednostně zaměřuje. Čeští i zahraniční autoři jednotlivých kapitol jednak ukazují, v čem zůstává Fichtova koncepce subjektivity aktuální pro dnešní filosofické myšlení, a zároveň vyzdvihují nedořešené problémy, které v sobě tato koncepce skrývá.