Dejiny hermeneutického myslenia sú súčasťou všeobecnejších dejín ideí a kultúry. Tieto dejiny nesú v sebe obrazové kódy, ktoré sa podpisovali pod naše používanie pojmov v rozličných vedných oblastiach. Táto kniha sa zaoberá trinástimi obrazmi alebo dominantnými imaginatívnymi schémami, ktoré boli určujúce pre hermeneutické myslenie v rámci kontinentálnej filozofie. Jej zámerom je ukázať, že symbolické štruktúry zohrávajú dôležitú rolu pri formulovaní našich racionálnych postojov a majú vplyv na naše prístupy k čítaniu textov. Kniha ponúka pohľad aj na u nás doteraz len málo preskúmané texty a koncepty, čím vypĺňa medzeru v uvažovaní o dejinách hermeneutického myslenia. Záver knihy je netradičnou esejou o nových možnostiach pochopenia hermeneutickej úlohy.

Kniha přináší tři studie na pomezí rozdílných, a přesto vzájemně provázaných interpretačních perspektiv filosofie, resp. hermeneutiky a literární vědy.

První studie se pokouší ve třech oddělených krocích explikovat filosofické aspekty Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka. V prvním kroku se vychází od sledování výskytu tvarů slova filosofovat a sestupuje se přes několik vrstev k možné vlastní filosofické naléhavosti Haškova románu, která vyvěrá z konfrontace jedince s dějinami. Druhý krok připomíná začlenění Haškova románu do dějin moderního románu v pojetí Milana Kundery, který zároveň ukazuje, že tyto dějiny jsou mj. určovány tím, jak se moderní román sám k fenoménu dějin vztahuje. Ve třetím kroku se v kontextu Heideggerových dějin metafysiky předkládá pokus vidět, jak Haškův román odpovídá na situaci konce těchto dějin.

Druhá studie srovnává Haškovu tvorbu s myšlenkovým a tvůrčím světem Georga Lukácse, a to nejen ohledně možnosti zařazení Haškových Osudů v rámci Lukácsovy typologie románu, nýbrž odhaluje i hlubší intelektuální spřízněnost obou autorů přes motiv zvěcnění člověka, jež je příznačné pro moderní společnost, a přes pojetí obrany proti němu.

Poslední studie chápe Haškův román jako modernistické dílo, které má svými postupy blízko Eliotově Pusté zemi, Joyceovu Odysseovi a Rilkovým Elegiím z Duina. Studie se zaměřuje na dvě zmínky z předmluvy a doslovu k prvnímu dílu, věnované Hérostratovi a svatému Aloysiovi. Obě zmínky lze uchopit v perspektivě aplikace tzv. mýtické metody typické pro modernistickou literaturu. Cílem poslední studie pak je zvážit, co spojuje hledače věčné slávy a masturbátora falešné kultury, již v románu představují určitá výchovná paradigmata, oproti kterým se však konečným výchovným paradigmatem stává sám Švejk.

Kniha Klavírní myšlení Ivana Klánského představuje čtenářům významnou osobnost současného pianistického umění, prof. Ivana Klánského. Pojednává o jeho tvůrčím a pedagogickém zrání, životní cestě od jeho prvních klavírních krůčků přes studia na konzervatoři a AMU v Praze až po jeho rozsáhlou pedagogickou praxi. Zachycuje jeho začátky v roli klavírního pedagoga a postupné utváření svébytné, osobité metodiky, kterou mimořádně úspěšně uplatňuje ve své pedagogické praxi. Tato metodika je čtenáři přiblížena prostřednictvím myšlenkového vnímání hudby Ivanem Klánským a je vyjádřením jeho estetických a etických postojů v oblasti interpretačního umění. První kapitoly jsou věnovány životní dráze a stěžejním pilířům jeho klavírní metodiky, jakými se jeví diagnostika výkonu interpreta, práce klavíristy s časem a zvukem, fyzicko-technické zákonitosti klavírní hry. Přibližují i nejoriginálnější součásti jeho pedagogicko-metodického systému, kterými se stala impulzová metoda a metodický princip rozčleňování interpretace na horizontálně nebo vertikálně hudebně zpracované plochy. Další kapitoly rozebírají názory a pohledy Ivana Klánského na interpretaci hudby jednotlivých hudebněhistorických období od 17. do 20. století.