Filipínský telepat, který vyvolá záchvaty glosolálie mezi účastníky kongresu; utopista usilující navrátit lidstvo do alžbětinské doby; chirurg, jenž pouhou silou vůle krystalizuje kuchyňskou sůl do formy kuřete; katalánský divadelní režisér, který v Oxfordu inscenuje Wittgensteinova Filozofická zkoumání – to je jen několik portrétů z Wilcockovy galerie bizarních postav, jimž se daří pomocí vědeckých postupů, přesvědčivých argumentů a zdravé intuice přiblížit nefalšovanému šílenství lidského rozumu. Jejich úsilí je podáno s takovou přesností a uvěřitelností, až čtenář ztrácí jistotu, zda nejde o skutečné postavy našeho čím dál tím podivnějšího světa.
J. Rodolfo Wilcock (1919–1978), argentinský prozaik, básník, kritik a překladatel. Podobně jako Raymond Queneau publikoval údajné překlady neexistujících autorů, které si vymýšlel podle nakladatelské poptávky. V roce 1957 se uchýlil před politickým pronásledováním do Itálie a začal psát italsky.
Synagoga ikonoklastů (1972) je jeho nejvýznačnějším prozaickým dílem.
„Wilcockova knížka mi navrátila radost, jak to dokážou jen vrcholná díla literatury, která jsou zároveň i vrcholnými díly černého humoru, jako třeba Lichtenbergovy aforismy nebo Sternův Tristram Shandy. […] Pokud se chcete smát nebo si vylepšit zdraví, kupte si ji, ukradněte ji, půjčte si ji, ale hlavně si ji přečtěte!“ Roberto Bolano

Ecuador (1929) je cestovním deníkem muže, „který neumí ani cestovat, ani si vést deník“. Malíř a básník Henri Michaux (1899–1984) v něm popisuje své putování po Andách, Ekvádoru a brazilském vnitrozemí až k ústí řeky Amazonky. Tento první moderní cestopis je směsí přísného pozorování a smyslově vypjaté, až halucinogenní poezie a prózy. V textu dochází k neustálému střetu vnitřního světa cestovatele s invazivním vnějším světem. Neobyčejná živost knihy je dána především souběhem ochoty nechat se cizími místy proměnit a skepse, zda je to stále ještě možné, což v důsledku vytváří jakousi dynamiku střídajících se kontrastů. Sám Michaux, konstitucí slabý, neduživý kardiak, vyhrocuje tyto kontrasty velmi riskantní plavbou po řece Napo. Za tím vším se ale skrývá touha nahlédnout svět tak jako nikdo předtím.

Závěrečný díl volné „trilogie čekání“ Antonia di Benedetta (1922–1986) je deníkem muže vstupujícího do věku, v němž si jeho otec vzal život. Ve stejné době dostává tento bezejmenný hrdina v tiskové kanceláři za úkol zpracovat téma sebevraždy. Své čekání na výročí otcovy smrti tráví zkoumáním neobjasněného případu dvou sebevrahů, jejichž výrazy na posmrtných fotografiích vyzařují nepochopitelně znepokojivou slast. Přihlížíme pátrání po významu sebevraždy, kde pátrající sám je jednou z možných obětí.

Zvláštní směs vypravěčovy lhostejnosti a ustavičného neklidu se vtěluje do přerývavého, lakonického, nemilosrdně oproštěného jazyka, v němž se banality podávají stejným tónem jako rozhodující životní okamžiky. Přes veškerou snahu, tázání, přes nashromážděné znalosti nakonec nezbývá než čekat na den, který může být poslední.