Román René Leys, odehrávající se v Pekingu roku 1911, popisuje formou deníkových zápisků úsilí vypravěče proniknout prostřednictvím mladého učitele do Zakázaného města a odhalit jeho tajemství. Příběh rozehrává stínohru mezi reálným a imaginárním, neznámé je tu vyjádřením touhy po poznání, vzdálenost nezbytnou podmínkou setkání. Segalenovo dílo lze číst několika způsoby – jako detektivní příběh, exotismem inspirovaný román, prózu s autobiografickými prvky, vyprávění o přátelství či beletrizovanou studii Říše středu v jejím zlomovém bodě.

Gerhard Rühm (*1930) patří ke klíčovým postavám evropské literární neoavantgardy. Studoval hudbu, specializoval se na dodekafonii a orientální hudební postupy, v padesátých a šedesátých letech byl členem legendární Wiener Gruppe, později působil v Berlíně a Hamburku, dnes žije a tvoří v Kolíně nad Rýnem. Jeho tvorba se vyznačuje intermediálními průniky mezi jazykem a hudbou, také mezi jazykem a obrazem. Píše poezii, prózu, dramatické texty, skladby pro klavír, vytvořil řadu pozoruhodných rozhlasových her, šansonů a hudebních kompozic, vizuálních skladeb, koláží, grafik. Jeho texty vycházejí z jazykově reflexivních směrů, jako je konkrétní poezie nebo dadaismus, v období Wiener Gruppe jsou patrné též vlivy surrealismu nebo černé romantiky. Rühm dodnes dokáže provokovat: mj. důmyslně pracuje s pornografickými motivy, střílí si z křesťanství, často vzývá estetiku ošklivosti, vulgarismu či banality. Provokace u něj ovšem nikdy není samoúčelná, z principu poukazuje na to, že v zásadě neexistuje nic, co by se nemohlo stát součástí poetického univerza. Při veškerém mediálním a tematickém rozpětí je však Rühm paradoxně minimalistou, tvůrcem, který dokáže vykřesat poetický účinek z pouhého jednoduchého tahu tužkou či správně vlepeného slova. V centru jeho tvorby stojí vždy co nejvyšší smyslovost či sensoričnost estetického vnímání, maximální kontakt s jazykem a jeho rovinami v čase a prostoru.

V Krátkých rozhovorech s odpornými muži (1999) podává David Foster Wallace zprávu o lidských bytostech zasažených úzkostí, nejistotou a osamoceností.
Formálně rozmanitý soubor povídek je jakousi verbální anatomií vztahu mezi pohlavími, výpravou do světa myslí a těl „prozacového národa“.
Titulní cyklus, který prorůstá celou knihou, má podobu přepisu rozhovorů s 18 muži, jejichž promluvy jsou formovány nepřítomností tázající osoby.
Strach mužů z ženských soudů tu ústí v egománii, mizogynii a objektivizaci svého protějšku.
Wallacovy prozaické útvary jsou obydleny personalizovanými postoji, s nimiž by se málokdo chtěl identifikovat, které se ale mnohým budou zdát až znepokojivě povědomé. Mluví tu přízraky, nebo skutečné osoby v nás?