Román Candido (1977) se svým titulem prezentuje jako remake Voltairova románu z roku 1759 Candide aneb o optimismu. Leonardo Sciascia tu reprízuje slavnou Voltairovu postavu: prosťáčka Candida, „divocha“ plného idealistické důvěry v náš svět jako „nejlepší z možných světů“ – důvěry, jež se v konfrontaci se skutečností postupně rozkládá.
Candido, Sicilan jako Sciascia, a tedy dítě velmi specifické kulturní zóny se specifickým morálním kodexem a specifickými vzorci chování, prochází v této travestii třemi desetiletími italského poválečného vývoje a zažívá podobně jako Voltairův hrdina nekonečnou sérií rozčarování. Vyústění této pouti však není tragické: Sciasciův Candido se v závěru románu distancuje od všech ideologických mýtů a napříště se hodlá nechat unášet iracionalitou životního pohybu – tím, čemu staří Řekové říkali bios a eros – a být ve svém metafyzickém sobectví prostě šťastný.

Novela Vějíře markýze de Sade začíná jako protokol z procesu s fochérkou Gabrielle, výrobkyní okázalých a obscénních vějířů pro svého přítele, autora skandálních sexuálních vizí a vězně revolučního režimu. Od této základní zápletky se v koláži záznamů, dopisů a fantastických vizí rozvíjí dramatizovaná úvaha na téma fantazie a skutečnosti, násilí a slasti, odvahy a krutosti, v níž vedle obávaného markýze vystupuje též autorka Deklarace práv ženy a občanky, revolučním tribunálem popravená Olympe de Gouges (1748–1793) nebo biskup yucatánské arcidiecéze a ničitel mayských knih Diego de Landa (1524–1579).

S překotnou autoterapeutickou mnohomluvností vypráví autor, podepsán iniciálami S.d.Ch., o svém rozervaném životním příběhu, své tvorbě v mnoha uměleckých odvětvích a svých neklidných vztazích s celým světem.

K druhému vydání autor připsal následující text:
Před deseti lety jsem si poznamenal: Dnes už mohu svou Studenou vlnu vydat. Přešla. Už jsem se vrátil ze strojovny zoufalství a nenávisti a už se tam nepotřebuji vracet. Studená vlna už není můj život, už je to pouhý příběh mé představy o něm, napsaný z hloubky poetické skepse jako naprostý plagiát mrtvého Rakušana… To je úsměvné. Z dnešní perspektivy působí Studená vlna jako poetickým světlem prozářený dokument svobodných a přívětivých časů napsaný ve šťastné hodince a svázaný s mým životem poutem své průzračné autenticity. Doba rozhodně pokročila, říká Haškovo monstrum přítomné chvíle při obhlídce cely, a my mu můžeme porozumět pouze v ironickém smyslu, že svět současný není ničím jiným, než byl ten minulý. Vnímá-li ho dnes naše vědomí jako hrnec hrůz, na jehož nadskakující pokličce sedí menšina těch šťastnějších zatížených vinou, je namístě si připomenout, že tuto představu také stvořilo. Dojem pokroku, který při výkladu reality máme, způsobuje totiž všechno možné (možnosti losuje papoušek na střídačku s algoritmem), takže třeba i bezděčný komplot ze řetězu utržených médií a internetem pomatených hlav intelektuální a umělecké fronty, poplašených zbabělců zralých na prášky a blázinec.
Tím chci říct, že Studená vlna může vyjít podruhé, neboť se její předpoklady musely naplnit.
S.d.Ch., Čtyřkoly, 27.4. 2022