Po debute Novoročný výstup na Jaseninu (2016) Jakub Juhász opúšťa zatopený vrchársky kraj a popri rieke Ipeľ zostupuje dole na roviny, priamo do centra svojho rodného mesta, a pátra po Sándorovi Petőfim a jeho legende, ktorá sa stáva pozadím k čomusi intímnejšiemu. Čiastočne autobiografická kronika, čiastočne životopisné rozprávanie a čiastočne bonvivánsky cestopis hovorí o (ne)možnosti vzťahu súčasného človeka k historickej postave a jej mytologicky ponímanému príbehu. Maďarský romantický básnik predstavuje až kozmickú (a zároveň komickú) referenčnú os, z ktorej autor vychádza, kľučkuje okolo, vzďaľuje sa a navracia k nej, ale nikdy s ňou celkom nesplynie. Juhászova próza sa vyznačuje hustým opisom, nepredvídateľným vypointovaním a krikľavým výsmechom, ktorý je v jadre skôr dômyselným, láskyplným podpichnutím.
PS je poctou ľudskej geografii Juhu, ako autor nazýva teritórium svojich ciest. Či už je to štiavnická Banka Lásky, obrazáreň Haličského zámku, maďarský národný park Hortobágy alebo „veľavážený Lučenec, mesto novohradské“, každý si v PS nájde kút sveta či kus kultúrneho dedičstva, ktorý považuje za ten svoj – aj keď v juhászovskom podaní nie je možné mať v tomto ohľade žiadnu istotu, ako píše sám autor: „Čo ja viem, kde sú moje korene? Stále som na to neprišiel.“

Román René Leys, odehrávající se v Pekingu roku 1911, popisuje formou deníkových zápisků úsilí vypravěče proniknout prostřednictvím mladého učitele do Zakázaného města a odhalit jeho tajemství. Příběh rozehrává stínohru mezi reálným a imaginárním, neznámé je tu vyjádřením touhy po poznání, vzdálenost nezbytnou podmínkou setkání. Segalenovo dílo lze číst několika způsoby – jako detektivní příběh, exotismem inspirovaný román, prózu s autobiografickými prvky, vyprávění o přátelství či beletrizovanou studii Říše středu v jejím zlomovém bodě.

Gerhard Rühm (*1930) patří ke klíčovým postavám evropské literární neoavantgardy. Studoval hudbu, specializoval se na dodekafonii a orientální hudební postupy, v padesátých a šedesátých letech byl členem legendární Wiener Gruppe, později působil v Berlíně a Hamburku, dnes žije a tvoří v Kolíně nad Rýnem. Jeho tvorba se vyznačuje intermediálními průniky mezi jazykem a hudbou, také mezi jazykem a obrazem. Píše poezii, prózu, dramatické texty, skladby pro klavír, vytvořil řadu pozoruhodných rozhlasových her, šansonů a hudebních kompozic, vizuálních skladeb, koláží, grafik. Jeho texty vycházejí z jazykově reflexivních směrů, jako je konkrétní poezie nebo dadaismus, v období Wiener Gruppe jsou patrné též vlivy surrealismu nebo černé romantiky. Rühm dodnes dokáže provokovat: mj. důmyslně pracuje s pornografickými motivy, střílí si z křesťanství, často vzývá estetiku ošklivosti, vulgarismu či banality. Provokace u něj ovšem nikdy není samoúčelná, z principu poukazuje na to, že v zásadě neexistuje nic, co by se nemohlo stát součástí poetického univerza. Při veškerém mediálním a tematickém rozpětí je však Rühm paradoxně minimalistou, tvůrcem, který dokáže vykřesat poetický účinek z pouhého jednoduchého tahu tužkou či správně vlepeného slova. V centru jeho tvorby stojí vždy co nejvyšší smyslovost či sensoričnost estetického vnímání, maximální kontakt s jazykem a jeho rovinami v čase a prostoru.