Obtížně interpretovatelné krátké povídky Liliane Giraudon balancují mezi poezií a prózou (která neexistuje), provokací a matením, mezi intuitivní esejistikou a fantasmagorií.
Tucet textů krouží kolem tématu těla jako znepokojivého a zároveň nevyhnutelně, až sadovsky fascinujícího objektu, podrobeného násilí, růstu, pohybu, rozpadu. Stejnou unikavou organičností se přitom vyznačuje i „temná hmota“ jazyka.
Pokusy logu si tuto organičnost podmanit, strukturovat ji, nutně ústí ve frustraci, ale i houževnatost: Clarac nepřestává experimentovat s mezidruhovým křížením. Mladý muž provozuje hnilobnici. Jiného muže obtěžuje fekální čichová halucinace. Dívka krmí racky zmrzačenými rybami. Sochařka vyrábí z rozkuchaných panenek umělecká díla. Lidia rodí včely. Na hroby jsou pokládáni brouci. Překladatelé z mrtvých jazyků se v Purpurovém salonu bolestně setkávají se životem. Toto bipolární napětí uzavírá Liliane Giraudon do nepřizpůsobivých a leckdy nepříjemných obrazů.

V roce 2007 napsal Josef Winkler knížku Roppongi. Rekviem za otce (česky 2011), kterou se pokusil o osobní vyrovnání se s právě zesnulým otcem. V roce 2013 vydává knihu Matka a tužka, v níž se vyznává ze svého vztahu k nedávno zesnulé matce. Zatímco otcova smrt jej zastihla v Japonsku a tam situoval i svou vzpomínku, vzpomínky na matku, na rozdíl od otce milující a milovanou, se mu vybavují – „slovo vzlétlo“ – během jedné z jeho indických cest pod dojmem právě čtených textů Petera Handkeho a Ilse Aichinger. Opět zde ožívají vzpomínky na detaily z dětství na statku v rodném Kameringu, prožívané pod ochranou obrazu Raffaelovy madony a poznamenané smrtí tří matčiných bratrů ve 2. světové válce. Pojítkem vzpomínek je tentokrát mimo jiné svěcená voda, kterou „Seppl“ nosíval matce z kostela, a s vírou v její léčivé účinky se znovu setkává v ukrajinském pravoslavném kostele. A byla to právě matka, která jej učila „držet tužku v té správné ruce“.

Román vypráví o životě v exilu a o hledání spravedlnosti. Zatímco v rodné zemi komunisté budovali diktaturu, stavěl Jan Antonín Baťa v brazilské džungli nové Zlíny. Ideál nadšeného baťováka s pevně naplánovaným životem dostává na novém kontinentu úplně jiné rozměry a boj s chaosem nikdy nekončí. V románu se Jan Antonín snaží posmrtně vyprávět svůj příběh tak, jak ho prožil on, a ne jak ho líčila komunistická propaganda a její historikové. Vzpomíná na své nejbližší spolupracovníky a rádce, na vyhrané i prohrané bitvy, a nehodlá ze světa zmizet, dokud nenajde spravedlnost. Ale o starém i novém životě nevypráví sám. Hovoří o něm také ženy, které s ním žily exilový život v Brazílii — dcery Ludmila a Edita i vnučka Dolores, zeť Ljubodrag a další jeho souputníci. Suverénní vypravěčka Markéta Pilátová vystavěla na základě rodinných vzpomínek, deníků, dokumentů, Baťových prozaických i básnických pokusů neobyčejně čtivý román dvacátého století, v němž tolik jednoznačných činů lze interpretovat tolika protikladnými způsoby.