První svazek monumentálního deníkového díla významného českého filmového režiséra. Nejde o běžný deník, ale o vyzrálé literární dílo, jedinečnou kroniku své doby. Z Juráčkova deníku vyšla dosud jen část zachycující šedesátá léta. Již ta ukázala, že jde o mimořádné dílo hodnoty nejen dokumentární. Pavel Juráček chtěl být a byl především spisovatel. Psal povídky, filmové povídky, scénáře a tento deník, dílo zachycující život v Československu v průběhu třiceti let, a následně i v exilu v Německé spolkové republice. Juráček měl dramatický a vypravěčský talent, byl mistrem popisu, charakterizace a dialogu. Svůj deník psal rukou do 33. vázaných sešitů formátu A5. Přítomná edice poprvé shrnuje celek Juráčkova deníkového díla v celku – ve čtyřech objemných svazcích. První svazek obsahuje texty psané od roku 1948 do roku 1956. Edici z autorových rukopisů k vydání připravila a svazek jmenným rejstříkem a ediční poznámkou opatřila Marie Kratochvílová.

Krev nebe je prvním románem o holokaustu vydaným ve francouzštině. Příběh, jejž vypravěč v poválečné pařížské kavárně extrahuje z nesourodých zápisků jistého Borise (jímž je autor sám), nás sevře mezi dva břehy – život a smrt, krásu rafinovaného literárního prožitku a hrůzu jen letmo popisované, avšak o to působivější skutečnosti. Borisova obřízka, Hospodinovo znamení života, se stává jeho zhoubou, a jako se mezi smrtí a životem neotevírá třetí prostor, je i tato kniha kondenzátem rozporu každé lidské bytosti a příběh by se mohl odehrát kdykoli, kdekoli a komukoli z nás. Jednotlivá slova by nemohla dostatečně vyjádřit žádnou z popisovaných zkušeností, ale mistrně namíchaná směs narativních úseků, básní a obrazotvorných pasáží umožňuje čtenáři, aby porozuměl tísni neoddělitelné od lidského údělu.

Hrdinové Topolova románu, kočovný herec Táta se svou alkoholickou ženou a dvěma synky, křižují Evropou, aby se pokusili nalézt staronový domov na březích Sázavy. Cestu jim kříží postavy spřízněné i protivné, mezi mnoha dalšími ryšavá kurvička Světlana a její milý Kája z vymahačského klanu Baštů, který se v zuřivých bitkách utkává s Bizonovou motorkářskou tlupou.
Topolův dobrodružný román ze současnosti se dotýká v zemité grotesce témat, která znepokojují lidstvo odjakživa, jako jsou víra, stárnutí, smysl života, sebevražda, láska, rodičovství, i těch, která patří k právě žhavým – „stěhování národů“, politická korektnost, krymský konflikt, meze politiky… A žádné z nich není natolik nedotknutelné, aby nemohlo být pomocí rafinovaně a osvěživě používaného jazyka, plného odkazů, podprahových vláken a asociací, zironizováno a obráceno z líce na rub a zase nazpátek.
Román Citlivý člověk je komický a brutální, chytře chlípný, karnevalový a zároveň přísně organizovaný. Je to reportáž z odvrácené strany života, groteska o nacházení Boha a lidské jiskry v nejpustších brlozích, kniha o existenciální pouti, kde je i v těch nejšílenějších pasážích oživující ingrediencí láska anebo touha po ní.