Cílem předložené kolektivní monografie je nabídnout tuzemskému čtenáři vnitřně sevřenou interpretaci Deleuzova přístupu k literatuře. Kniha obsahuje tři studie – první z nich se zaměřuje na výklad Deleuzova vztahu k umění a literatuře a vyznačuje, jakým způsobem se vyvíjí Deleuzovo uvažování o literatuře, které se formuluje prostřednictvím pojmů literárního stroje a vize. Následující dvě kapitoly tematizují Deleuzovo čtení Kafkova díla. Na jedné straně se předkládá motiv animality jakožto specifický ornament, který je přítomen v celku Deleuzova díla, na straně druhé je tento motiv rozvíjen směrem ke specifické etice tvorby. Právě etika tvorby, ve spojitosti s oblastí politiky, je proponována s ohledem na pozdní fázi Deleuzova díla, kdy dochází k naznačování možného potenciálu literární tvorby vzhledem k proměně společenské situace.

Během 17. století se zásadně proměnily představy o povaze a velikosti univerza. Relativně malý geocentrický kosmos novověká věda nahradila nepředstavitelně velkým vesmírem, v němž byla odstraněna teleologie přírody i hierarchie fyzikální vznešenosti. Změnily se názory na velikost i význam a postavení Země ve vesmíru. Odhady vzdálenosti nejbližších hvězd se během 17. století zvětšily milionkrát. Tato kniha se snaží představit, jaké důsledky měly tyto nové koncepce pro uvažování o postavení člověka v tak velkém vesmíru. Člověk přestal být chápán jako ústřední prvek kosmu, k němuž se všechno upíná. Barokní vědci považovali za ústřední prvek nezměrného univerza Boha, jehož atributy se podle nich odrážejí v uspořádání vesmíru. Člověk jakožto racionální bytost zůstává privilegovaným stvořením, protože díky svému poznání dokáže v materiálním vesmíru rozpoznat stopy Stvořitele a vzdát mu hold. Podobné chvály Boha jsou schopné i další racionální bytosti obývající vesmír. Novověký člověk tak není ztracen v nezměrném kosmu. Ve skutečnosti vesmír kypí racionálním životem, jehož nositelé se vzájemně pozorují dalekohledy. Vesmír není děsivou prázdnotou, ale představuje především poznávací výzvu a probouzí v lidech a dalších bytostech zvědavost, která vede k rozšiřování vědeckého poznání a popření omylů. Poznávaní vesmíru a realistické zhodnocení lidského postavení v něm tedy nebylo šokem a nevyvolávalo zděšení. Ve skutečnosti bylo pochopení lidské nepatrnosti ve vesmíru vykládáno jako osvobození člověka ze zajetí sebestředných předsudků a naivních pověr.

Svazek Zápisníky I obsahuje deníkové zápisy Jiřího Němce na samostatných listech z roku 1960 a První (6. 8. 1961 - 12. 5. 1962), Druhý (15. 5. 1962 – 2. 5. 1963) a Třetí zápisník (10. 5. 1963 – 28. 10. 1964). Jiří Němec psal intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 – vyzván tehdy Vladimírem Holanem – do roku 1978. Zaznamenával veřejné aktivity, jichž byl účastníkem, i svou četbu, nad obojím pak v zápisnících vedl vlastní reflexe.
Zápisníky jsou svědectvím o vnitřním růstu jejich autora i vnějších zápasech, na kterých se podílel a jejichž středem bylo úsilí o svobodný život v podmínkách tehdejší komunisty ovládané společnosti a o „otevírání oken do Evropy“.
Němcovo myšlení je zaměřené k současnému orientujícímu promýšlení a uvádění Kristovy zvěsti do osobního i společenského života. Svazek Zápisníky I naznačuje šíři i hloubku, s níž v mladých letech do svého pojetí zahrnoval podněty českého i světového umění, zejména literatury (Florian a jeho Dobré dílo, Deml, Durych, Holan, Halas, Hejda, Kafka, Miller, Greene, Camus, Saint-Exupéry, Dürrenmatt, Gertrud von Le Fort, Chesterton) a filmu (Bunuel, Fellini).
Podle jednoho postřehu Jiřího Němce „v době, kdy katolická a pravoslavná teologie se staly na­prosto neaktuálním spekulováním a opakováním kdysi řečeného, byla to moderní literatura, která plnila funkci teologie - časové teologie“.
Přítomný svazek ukazuje nasazení Jiřího Němce, s nímž vstřebával aktuální evropské filosofické a teologické myšlení a při němž se v první polovině šedesátých let opíral především o intenzivní kontakt s Janem Patočkou a studium díla Teilharda de Chardin i jeho aktuálních teologických interpretací (Lubac, Tresmontant, Viallet, Heer, Chauchard, Kopp, Lepp, Leroy). Zároveň však ukazuje na neméně intenzivní dialog, vedený s přáteli a kolegy Ladislavem Hejdánkem, Václavem Freiem, Janem Sokolem, Petrem Pokorným, Stanislavem Sousedíkem, Milošem Černým či J. M. Lochmanem.

Pokud jde o reflexi západní teologie a filosofie, vyvažovalo prvořadé soustředění Jiřího Němce k Teilhardovu zjevu studium a četba dalších myslitelů, zejména Maurice Blondela, ale také Gabriela Marcela, Mircey Eliada, Romana Guardiniho, Martina Heideggera či Jeana Lacroixe.
Z prvního svazku Zápisníků vysvítá, z jakých myšlenkových základů se formulovalo dialogické uvažování Jiřího Němce a jak spoluutvářel podmínky pro mezikonfesijní sblížení mezi křesťany i pro pozdější diskuse s neortodoxními marxisty – jejichž možnosti se nakrátko otevřely ve druhé polovině šedesátých let –, aniž by při tom opustil zřetel k „nutnosti ,ortodoxie‘, zanoření do ortodoxní víry a její praxe, sžití s Církví“, neboť „takto je možno se uchránit ,diletantismu‘ a ostatně jen takto lze si představit vznik nové, přetvářející víry – ,nové‘ vzniká vždy jen na podkladě nejvyšší dosavadní komplexity, takovým ,náboženským‘ útvarem ,nejvyšší komplexity‘ je nesporně Církev“.