Studie Psychiatrie a filosofie (1963) patří mezi důležité texty Erwina Strause. Jejím hlavním tématem jsou jak praktické, tak teoretické problémy moderní psychiatrie poukazující na meze, které jsou dány její historickou vazbou na medicínu a přírodní vědy. Straus oproti tomu navrhuje psychiatrii i medicínu nově propojit také s humanitními vědami a filosofií. Měla tak vzniknout zcela nová disciplína, tzv. medicínská antropologie, která by základní problémy medicíny a psychiatrie, tedy problémy tělesného a duševního zdraví, tematizovala v přímé souvislosti se základními otázkami filosofie, mezi něž Straus řadí zejména otázku lidské přirozenosti a postavení člověka v celku světa.

E. Straus navazoval na vybrané myšlenky a motivy fenomenologické filosofie Edmunda Husserla a Martina Heideggera. Zatímco Husserlova i Heideggerova fenomenologická filosofie je v českém prostředí poměrně podrobně a široce recipována, fenomenologická psychologie a psychiatrie Strausova a jeho vrstevníků na takovou recepci zatím čeká. Ze Strausova rozsáhlého díla bylo zatím do českého jazyka přeloženo pouze několik vybraných ukázek.

Přitom první kroky na cestě k podrobnější a širší recepci základních myšlenek a textů byly v českém prostředí podniknuty již v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, a to zásluhou Jiřího Němce a Petra Rezka. Český překlad Strausovy studie Psychiatrie und Philosophie, jehož autorem byl Petr Rezek, vznikl již v roce 1973, ale byl dosud uveřejněn pouze samizdatově.

Úvahy o zlu a rozmanitosti jeho forem a projevů, kritika církve, která institucí ďábla vytváří v lidech pocity strachu a zajišťuje si tak jejich poslušnost.

Strach je podle Drewermanna každému jedinci vštěpován na samém počátku jeho individuálního života. Je to strach z porušení desatera a jeho výkladů, strach z toho, že člověk bude vyloučen z komunity a bude muset žít sám. Církvi se podařilo vytvořit obecně platnou konvenci, že ďábel je analogií zla, čemuž je potřeba se vyhnout, obávat se, mít strach. V souladu s automatickým přijetím této teorie pak atmosféru strachu jako jistého výchovného rituálu lze snadno obecně zneužívat, což v důsledku může vést k různým neurotickým a psychotickým onemocněním, upozorňuje Drewermann a odkazuje na svou praxi psychoterapeuta.
Teolog, psycholog, filosof a spisovatel Eugen Drewermann v knize (text je koncipovan jako rozhovor novináře J. D. Kogela s Drewermannem) rozvíjí také své úvahy o lidské agresi, zoufalství a víře, odpuštění a negaci, nahodilosti a hledání ospravedlnění v existenci, o biologii, sociální psychologii a psychoanalýze, o teologické nauce o prvotním hříchu a vykoupení, o církevní hrozbě pekla a křesťanské naději v nebe.
Eugen Drewermann byl profesorem katolické dogmatické teologie v Paderbornu. Roku 1991 mu pro jeho nekonformní názory na morální teologii a biblistiku bylo místním arcibiskupem odňato povolení vyučovat a roku 1992 i povolení kázat. V tomtéž roce byl pak i suspendován z kněžského úřadu. Roku 2005 Drewermann oznámil, že vystupuje z katolické církve. Drewermann je v Německu považován za jednoho z významných myslitelů a nemnoha zbývajících univerzálních vzdělanců.

Jak vážná je současná krize pravdy? Trawnyho stejnojmenná kniha nepřizvukuje hlasům varujícím před alternativními pravdami, nepanikaří a nemoralizuje, nýbrž věcně analyzuje, jak se to s pravdou má. S oporou hlavních postav filosofické tradice (Sókratés, Kant, Nietzsche, Arendtová) ukazuje, že to s pravdou dnes není o nic horší než v minulosti: pravda byla problémem vždy, lidé se o ni přeli a vždy také měla své svědky a mučedníky. Pravda je v krizi vlastně neustále, protože krize patří k její bytnosti: pravda sama je krizí, a to ve smyslu původního řeckého výrazu — v krizi se tříbí názory a vyjevuje se silnější argument, a s ním i pravda sama. Tím nám autor poskytuje mnohem lepší vodítko pro orientaci v aktuální debatě než soudobá klišé – přijetí pravdy jako krize umožňuje dát pravdě ve veřejném prostoru znovu přiměřený smysl.