Jak vážná je současná krize pravdy? Trawnyho stejnojmenná kniha nepřizvukuje hlasům varujícím před alternativními pravdami, nepanikaří a nemoralizuje, nýbrž věcně analyzuje, jak se to s pravdou má. S oporou hlavních postav filosofické tradice (Sókratés, Kant, Nietzsche, Arendtová) ukazuje, že to s pravdou dnes není o nic horší než v minulosti: pravda byla problémem vždy, lidé se o ni přeli a vždy také měla své svědky a mučedníky. Pravda je v krizi vlastně neustále, protože krize patří k její bytnosti: pravda sama je krizí, a to ve smyslu původního řeckého výrazu — v krizi se tříbí názory a vyjevuje se silnější argument, a s ním i pravda sama. Tím nám autor poskytuje mnohem lepší vodítko pro orientaci v aktuální debatě než soudobá klišé – přijetí pravdy jako krize umožňuje dát pravdě ve veřejném prostoru znovu přiměřený smysl.

Kniha přináší tři studie na pomezí rozdílných, a přesto vzájemně provázaných interpretačních perspektiv filosofie, resp. hermeneutiky a literární vědy.

První studie se pokouší ve třech oddělených krocích explikovat filosofické aspekty Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka. V prvním kroku se vychází od sledování výskytu tvarů slova filosofovat a sestupuje se přes několik vrstev k možné vlastní filosofické naléhavosti Haškova románu, která vyvěrá z konfrontace jedince s dějinami. Druhý krok připomíná začlenění Haškova románu do dějin moderního románu v pojetí Milana Kundery, který zároveň ukazuje, že tyto dějiny jsou mj. určovány tím, jak se moderní román sám k fenoménu dějin vztahuje. Ve třetím kroku se v kontextu Heideggerových dějin metafysiky předkládá pokus vidět, jak Haškův román odpovídá na situaci konce těchto dějin.

Druhá studie srovnává Haškovu tvorbu s myšlenkovým a tvůrčím světem Georga Lukácse, a to nejen ohledně možnosti zařazení Haškových Osudů v rámci Lukácsovy typologie románu, nýbrž odhaluje i hlubší intelektuální spřízněnost obou autorů přes motiv zvěcnění člověka, jež je příznačné pro moderní společnost, a přes pojetí obrany proti němu.

Poslední studie chápe Haškův román jako modernistické dílo, které má svými postupy blízko Eliotově Pusté zemi, Joyceovu Odysseovi a Rilkovým Elegiím z Duina. Studie se zaměřuje na dvě zmínky z předmluvy a doslovu k prvnímu dílu, věnované Hérostratovi a svatému Aloysiovi. Obě zmínky lze uchopit v perspektivě aplikace tzv. mýtické metody typické pro modernistickou literaturu. Cílem poslední studie pak je zvážit, co spojuje hledače věčné slávy a masturbátora falešné kultury, již v románu představují určitá výchovná paradigmata, oproti kterým se však konečným výchovným paradigmatem stává sám Švejk.

Důvěrně známý rozpor mezi lidmi náboženskými a lidmi nenáboženskými je ve svém dělení příliš hrubý. Miliony lidí, kteří se považují za ateisty, mají přesvědčení a zkušenosti podobné a právě tak hluboké, jako jsou ty, které věřící pokládají za náboženské. Říkají, že i když nevěří v „osobního“ boha, věří v nějakou „sílu“ ve vesmíru, jež je „větší než my“. Tématem této knihy je to, že náboženství je hlubší než Bůh. Víra v jakéhosi boha je jen jednou možnou manifestací či důsledkem této hlubší představy. To, že teisté sdílí oddanost s některými ateisty, je zásadnější než to, co je rozděluje, a tato sdílená víra by mohla představovat základnu lepší vzájemné komunikace.

Možnost, že bychom nevěřili elementárním matematickým pravdám, považujeme za neuskutečnitelnou, a pokud matematice rozumíme, stejně tak soudíme možnost nevěřit pozoruhodně komplexním pravdám, které matematici dokázali. Nemůžeme však dokázat ani elementární pravdy, ani metody matematického dokazování, pokud se tak snažíme učinit z prostoru mimo matematiku. Znamená to, že máme nějaké vnější potvrzení svých schopností na poli vědy a matematiky, jež postrádáme v oblasti hodnot?