Kniha se snaží představit Davida Huma jako myslitele, který, jak výstižně řekl Gilles Deleuze, je „moralistou, sociologem a historikem dříve, než je psychologem, aby mohl být psychologem“, přičemž poukazuje na postupný rozvoj tohoto interpretačního schématu u Normana Kempa Smithe, Gillesa Deleuze a Annette Baierové. Jejich přístup kniha rozšiřuje a doplňuje rozborem přirozené společenské potřeby mysli vypracované v Humově Pojednání o lidské přirozenosti a předkládá výklad jejích historických zdrojů. Kniha diskutuje tři podoby této sympatií obstarávané potřeby u Huma – potřeby kontaktu s druhými, potřeby blízkosti a potřeby chvály a uznání. Třetí zmiňovanou potřebu kniha pojednává s ohledem na Humovu originální koncepci věcně oprávněné pýchy, která je podle Huma podstatnou podmínkou ctnostného charakteru a jež, jak kniha argumentuje, je v morální psychologii dodnes relevantní. Tématické zaměření knihy konečně umožňuje poukázat i na důležitou kritickou návaznost Humovy koncepce pýchy na myšlenky Bernarda Mandevilla, jenž svou koncepci člověka jako pyšné bytosti postavil do centra svého svérázného výkladu ctností a lidské společnosti.

Heideggerovy Příspěvky k filosofii (Ze spatření) lze oprávněně považovat za jeho druhé hlavní dílo po knize Bytí a čas. Plán na zkomponování celkové skladby Příspěvků měl pocházet již z roku 1932, leč k samotnému vypracování došlo v letech 1936–1938. Příspěvky obsahují první pokus o formulaci a rozpracování myšlení z hlediska dějin bytí, ve kterém již nejde o primát žádného jsoucna, a to ani lidského pobytu, které by v aktu transcendence přes celek jsoucího dosahovalo určení horizontu smyslu bytí, nýbrž o náležitý rozvrh pravdy bytí z patřičně se dějící události jeho spatření. Spatření je jméno pro odehrávající se sounáležitost patřičného přidělení pravdy bytí a náležitého rozvrhování bytí, které naplňuje lidské bytí-tu zejména v aktech myšlení, vytvoření uměleckého díla, státotvorného činu, oběti a lásky. Příspěvky vznášejí požadavek přechodu z konce metafysiky, kdy došlo k vyprázdnění a popření smyslu bytí v podobě úlohy zodpovědět otázku po jsoucnu jakožto jsoucím, do jiného počátku myšlení, ve kterém má docházet k promýšlení otázky pravdy bytí jakožto světliny toho sebe-skrývajícího. V Příspěvcích dochází k tomu, co bylo v Dopise o „humanismu“ ohlášeno pod označením „obrat“. Ten není jen obratem ke spatření události pravdy bytí, nýbrž je obratem samotného spatření, to znamená události onoho protipohybu, v němž sounáleží udílející se pravda bytí s patřičně náležejícím bytím-tu, do kterého se promění někdejší bytnost člověka ve smyslu animal rationale.

Současná společnost čelí řadě morálních problémů, pro něž není jednoduché nalézt uspokojivé řešení. Mnozí etikové se shodují, že morální normy vymezující správné a nesprávné jednání by měly reflektovat morální intuice. Tato kniha na základě současných poznatků o morálním usuzování ukazuje, že morální intuice mohou být v běžných situacích užitečným nástrojem, který má ale tendenci selhávat při řešení nových a komplexnějších problémů. Autorka proto nabízí metodologii vycházející z naturalizované etiky, jejíž aplikace by měla vést k přijetí zdůvodněných a uspokojivě fungujících morálních norem, které zároveň povedou k morálnímu pokroku ve společnosti.