Kolektiv autorů sestávající ze sociologů, filosofů, historiků a politologů v knize zkoumá vztahy mezi náboženstvím a politikou z rozmanitých teoretických, metodologických a disciplinárních hledisek.
V teoreticky zaměřených kapitolách pojednávají J. Sokol, J. P. Arnason a J. Homolka o složitých souvislostech vztahů mezi náboženstvím a modernitou a pokaždé z jiného zorného úhlu téma začleňují do širších perspektiv antropologických, filosofických a historicko-sociologických. M. Šimsa, P. Barša a M. Hanyš se dotýkají aktuálních diskuzí o nábožensko-politických vztazích a pojednávají o problematice islámu a demokracie, roli náboženství v liberálně-demokratickém diskursu a vztahu mezi monoteismem a násilím. Kapitoly psané P. Kratochvílem, T. Doležalem, Z. R. Nešporem, K. Černým a M. Jaluškou analyzují vybrané historické i současné případy nábožensko-politických konfigurací (EU, česká společnost, arabské jaro, středověká Galicie) a na konkrétním materiálu ukazují jejich rozmanitost a dynamičnost.

Ustavičně se proměňující povaha myšlení Friedricha Nietzscheho znemožňuje nalézt jeho jednotící prvek. Jedním z nich by mohlo být sledování myšlenky věčného návratu téhož, která se však objevuje v Nietzscheho díle až od druhé poloviny roku 1881, veřejně pak dokonce až od roku 1882, a proto nemůže platit za svorník celé jeho tvorby. Předložený pokus o interpretaci této - podle Nietzscheho slov - "nejtěžší myšlenky" či "myšlenky myšlenek" však není pouze historickým komentářem konkrétních pasáží z Nietzschova díla (nepublikované zápisy z pozůstalosti z roku 1881, spis Radostná věda z roku 1882, třetí díl knihy Tak pravil Zarathustra z roku 1884, sporadicky i zápisy z pozůstalosti z let 1885-1888), nýbrž vpravdě filosofickou interpretací nesenou jasnou tezí, že v základu lidské existence spočívá strach, se kterým se filosofie - primárně v podobě tzv. první filosofie neboli metafysiky - vyrovnává. Pokoušíme se tak demonstrovat interpretační tvrzení, že Nietzschova myšlenka věčného návratu téhož představuje jednu z podob vyrovnávání se s bazálním lidským strachem, a proto je též jednou ze základních pozic v rámci západní metafysiky, která je - vedle, či na rozdíl od umění, (přírodo)vědy, politiky, zábavy atd. - jedním ze specificky lidských způsobů, jak se vyrovnávat se strachem a být vpravdě svobodný.

Kniha sleduje problém praktické soudnosti u dvou významných postav filosofie 20. století: H.-G. Gadamera a H. Arendtové. Hlavní otázkou knihy je, jak se schopnost soudit vztahuje k lidskému jednání (morálnímu a politickému). Koncepce obou autorů jsou nejprve představeny ve své odlišnosti. U Gadamera je soudnost schopností správně usuzovat v jedinečné situaci, zatímco Arendtová sleduje otázku souzení jako problém vyjádření stanoviska ke společnému světu, které si nárokuje souhlas druhých lidí. Hlavní pozornost je však věnována problémům, které jsou oběma autorům společné, jako je např. otázka vztahu soudnosti a pravidel či problém zapuštění této schopnosti ve sdílené tradici.