Benedikt-Joseph Labre (25. nebo 26. 3. 1748, Amettes – 16. 4. 1783, Řím) nechodil po světě dlouho. Zemřel mlád, v Římě, v předvečer Francouzské revoluce, avšak délka života nerozhoduje. Rozhoduje intenzita, přínos, svatost. Nejstarší selský syn ze severofrancouzského kraje Artois odmítl právo na rodinný grunt. Jeho srdce toužilo po nejpřísnějším klášteře. Ale pro tělesnou i duševní křehkost se nikdy v klášterních zdech nezabydlel. Vzdal se pro Boha všeho, a Bůh mu za to odmítal splnit jeho touhu. Tak se Benedikt vydal na cestu. Stal se poutníkem a své odříkání si nosil s sebou. Jeho krajní askeze se oblékla do provazů deště v apeninských údolích, do hmyzích parazitů zalézajících mu pod oblečení, do opakovaného kamenování římskými výrostky, do oběda z neoloupaných pomerančů a ztvrdlého chleba. Postupem času začali lidé pociťovat Benediktovu svatost. Léčil, viděl jim do srdce, zářil, přes svůj odpudivý zjev. Tento u nás téměř neznámý svatý nemluvil mnoho, ale jím promlouval Bůh.

Po dočtení knihy znamenité francouzské autorky Agnes de la Gorce (1895–1976) možná leckdo pocítí – jako mnozí, kdo se s Benediktem setkali –, že nechce, aby odcházel z jeho života. Před steskem po tomto svatém žebrákovi nemusí být uchráněni ani čtenáři, kteří nevyznávají křesťanskou víru.

Kniha Intencionalita a apriorita. Studie ke vztahu Brentanovy a Husserlovy filosofie představuje základní pojmy Brentanovy deskriptivní, apriorně orientované psychologie s důrazem na tu část Brentanovy nauky, na kterou navázala fenomenologie Edmunda Husserla, přičemž rozebírá i některá aristotelská východiska Brentanova projektu. Diskutován je také přínos Twardowského nauky o obsahu a předmětu představ. V druhé části je podán stručný nástin rozvoje Husserlovy rané koncepce intencionality a myšlenky jejího apriorního popisu v období před publikováním Logických zkoumání, a to zejména rozlišení reprezentace a názoru, obsahu a předmětu, transformace Husserlova pojetí soudu, přijetí Bolzanových představ a vět o sobě, názoru obecnin a Husserlův pokus o řešení problému intencí neexistujících předmětů. Kromě analýzy usnadňující pochopení rané fenomenologie Edmunda Husserla chce kniha upozornit na Brentanovu filosofii, která byla významnou součástí německy psané filosofie v Čechách před druhou světovou válkou.

Kniha se nejprve pokouší vymezit metodologické principy Nietzschova zkoumání těla a tělesnosti prostřednictvím pojmu fyziopsychogie (Physio-Psychologie). Jedná se o specifický způsob chápání morálních soudů jako symptomů tělesných stavů. Metodou fyziopsychologie Nietzsche odhaluje za morálními soudy to, co je v nich zamlčeno, a ukazuje, že jejich zdrojem je vždy nějaký pud či instinkt. První oddíl pojednává o procesu přivtělení (Einverleibung), který stojí podle Nietzscheho v základech antropogeneze. Aby se člověk ustanovil jako druh schopný přežití, musel si přivtělit určitá schémata, jež tvoří jeho základní druhovou výbavu. Tato přivtělená schémata nutně musela být omylem, jak ale Nietzsche zdůrazňuje, v antropogenezi nešlo o pravdu, nýbrž o pevné zakotvení člověka ve světě. Druhý oddíl přistupuje k problému těla a tělesnosti z odlišného hlediska. Důraz je kladen na vztah těla a morálky, přičemž do popředí vystupuje pojem vůle k moci. Při bližším pohledu se však ukáže, že v prvním oddílu je vůle k moci rovněž neustále přítomna, nikoli ovšem jako hlavní předmět zájmu, nýbrž jako interpretační nástroj. Dalo by se proto říci, že vůle k moci spojuje oba oddíly a syntetizuje jejich perspektivy.