Tématem této knihy je filosofie J. G. Fichta, prvního z představitelů tzv. německého idealismu, tedy filosofie, která se objevuje v německých státech na přelomu 18. a 19. století. Základem Fichtovy filosofie je otázka, které se jako červená nit táhne celým novověkým myšlením, totiž otázka po povaze sebevědomí, subjektivity či Já. Svoji teorii sebevědomí rozvinul Fichte především ve svých tzv. raných vědoslovích, na něž se proto publikace přednostně zaměřuje. Čeští i zahraniční autoři jednotlivých kapitol jednak ukazují, v čem zůstává Fichtova koncepce subjektivity aktuální pro dnešní filosofické myšlení, a zároveň vyzdvihují nedořešené problémy, které v sobě tato koncepce skrývá.

Dějinné zamyšlení nad soupatřičností člověka a světa si všímá tradice mezi renesančním myslitelem Mikulášem Kusánským a filosofem německého idealismu G. W. F. Hegelem. Nejedná se o encyklopedické zpracování, nýbrž o poukázání na klíčové myšlenkové motivy relevantní pro novověkou, ale i pozdější filosofii. Kapitoly věnované kromě obou uvedených autorů též René Descartesovi, Baruchu de Spinozovi a G. W. Leibnizovi se koncentrují kolem vůdčího tématu síly, která vystupuje jako jeden z hlavních rysů novověké metafysiky i určení subjektivity, v níž západní člověk rozumí své lidskosti. Člověk je jediná bytost, která svět nejen má, ale především ho utváří. Světatvornost bytostně souvisí s lidskou svobodou a se zřejmostí pravdy, díky které se svět člověka vůbec může (do)týkat neboli svítit, jak zní v českém slově "svět" označujícím vágně komplexní významovost jednoty a mnohosti života. Svět, pravda a svoboda jsou tím, oč běží v myšlení zvaném filosofie. Potud je každá filosofická tematizace světa jako věci, o kterou v myšlení běží, zároveň otázkou, co je sama filosofie, ale i konkrétní odpovědí na ni. Zároveň je vždy i otázkou po určení lidskosti člověka.

Kierkegaard nesmí být redukován na úzce zaměřeného myslitele křesťanství. Aby mohl k problému křesťanství přistoupit, stal se myslitelem plnosti možností lidské existence. V předkládané široce pojaté a důsledně provedené interpretaci se tak dostává pozornosti právě pozoruhodné cestě, jíž ke křesťanství jako takovému dospívá Kierkegaard coby autor spolu se svým čtenářem. Tato studie je svébytnou interpretací rozhodujícího úseku Kierkegaardovy filosofie, současně však přispívá k obecnějšímu tématu působnosti filosofického textu, figury čtenáře filosofie, jako i strategie filosofického autorství.