První knižní vydání statí o filmu dvacátého století od počáteční němé éry přes Bunuela, Antonioniho, Felliniho k Wendersovi či Tarkovskému. Svazek představuje Petra Krále nejen jako teoretika, autora hesla o grotesce v Dictionnaire Larousse du Cinéma, ale také jako objevitele vlastní filmové poetiky.

Deníkové dílo filmového režiséra a scenáristy Pavla Juráčka vychází v úplnosti ve čtyřech rozsáhlých svazcích v nakladatelství Torst. Zahrnuje léta 1948–1989 a ve své detailnosti a přesnosti popisů je nejen cenným svědectvím o jedné mimořádně podnětné tvůrčí osobnosti, ale poskytuje i neocenitelný vhled do života české společnosti v daných čtyřiceti letech. Čtvrtý svazek deníku zahrnuje léta 1974–1989 a je ze všech svazků nejfragmentárnější.
Zatímco předchozí svazky obsahovaly zejména texty z dochovaných vázaných deníkových sešitů, zde bylo třeba edičně vycházet z mnoha porůznu roztroušených skicáků, bloků, záznamníků, jednotlivých listů papíru, strojopisů a dopisů.
Svazek zachycuje dobu, v níž byl Juráčkův profesní život rozbit, kdy již ani svůj deník nevedl soustavně a kdy řadu let prožil v exilu v Německé spolkové republice, aby se nakonec v roce 1983 vrátil prožít posledních šest let svého života do vlasti. O tomto pohnutém, složitém a tragickém období Juráčkova života vypovídá přítomný svazek. Doplněn je množstvím faksimilí, dokumentů a rozsáhlým jmenným rejstříkem. Uzavírá ho doslov historika Petra Blažka. Svazek uspořádala, k vydání připravila a edičně komentovala Marie Kratochvílová.

Proslulá skladba spisovatele Huga von Hofmannsthal (1874–1929) z počátku 20. století odkazuje daleko hlouběji do minulosti: je v ní zpracován anglický Everyman, moralita z patnáctého století. Středověký námět oděl rakouský básník po pěti stech letech do jazyka zbarveného starodávnou němčinou. Původní anglický moralistní dialog umírajícího s postavami Smrti, Boha, Dobrých skutků, Náboženství, Vědění atd. přetvořil v divácky přitažlivé drama o rozhazovačném muži. Monolog personifikovaného Mamonu, dialogy boháčů i chudáků velmi současně probírají neřesti našeho moderního světa. A hra představuje i hluboké zamyšlení nad prožitkem smrti. Její hluboký i temný humor zlákal ke zpracování i hudebníky. Již v roce 1916 k ní napsal scénickou hudbu Jean Sibelius, šest monologů zpracoval i významný švýcarský skladatel Frank Martin. Hra každoročně zahajuje slavný salcburský festival v Rakousku, v Německu bývá hrána v berlínském dómu. Její věhlas ji ve třicátých letech přivedl i na česká jeviště.