V lednu 1969 se na pražském Václavském náměstí zapálil dvacetiletý student Jan Palach. Chtěl tak vyburcovat své spoluobčany, aby se postavili nastupující normalizaci. Ačkoliv na jeho protest i smrt bezprostředně reagovaly statisíce lidí, dalšímu omezování občanských svobod se již zabránit nepodařilo. Od Palachovy doby je tak nasnadě otázka, zda měl jeho čin vůbec smysl, a pokud ano, tak jaký? Sborník Jan Palach '69 nabízí řadu textů, úvah a dokumentů, které by měly napomoci v hledání odpovědí. Kniha přináší vůbec poprvé nejen detailní historický popis Palachova příběhu a jeho radikálního protestu, ale přibližuje také jeho teologickou, filosofickou i uměleckou reflexi. Podrobně se věnuje rovněž osudům Palachových následovníků i předchůdců v Československu a v dalších státech východního bloku. Součástí knihy je rozsáhlá edice archivních dokumentů a fotografií, které shromáždili během vyšetřování Palachova sebeupálení příslušníci Veřejné i Státní bezpečnosti. Jedná se většinou o dosud nepublikované materiály. Kniha obsahuje také filmový DVD disk s šesticí dokumentárních a uměleckých snímků, které se k tématu Jana Palacha a jeho činu vztahují.

Antologie představuje první české překlady z teoretických spisů hudebního skladatele Antonína Rejchy, pražského rodáka, které vznikaly v druhé polovině jeho života během druhého pařížského pobytu v letech 1808 až 1836. Rejcha je jedním z nejvýraznějších hudebních teoretiků první třetiny 19. století. Jeho spisy vytvářejí soudržný pedagogický systém a prostřednictvím dobových překladů do němčiny, italštiny a angličtiny se staly základními nástroji institucionálních pilířů evropské klasické hudby nejenom v Evropě. S oporou univerzitního vzdělání a srovnáváním s tvorbou J. Haydna a W. A. Mozarta se stal Rejcha kritikem vývoje dobové hudby a současně ve svých spisech demonstroval, v čem má spočívat skutečná hodnota hudební kompozice. Vybrané texty o melodii, formách, hudební myšlence nebo umění operního skladatele jsou sjednoceny v základní filosoficko-estetické podmínce – hudba je skutečným uměním jen v těch okamžicích, kdy o ní rozhoduje cit, a nikoli rozum.

Jaroslav Havlíček je čtenářské veřejnosti znám především díky románům Petrolejové lampy a Neviditelný, které se staly i předlohami filmového zpracování. Ojedinělost a významová vrstevnatost Havlíčkových děl však dnes ustupuje poněkud do pozadí, a to i přesto, že leitmotivy Havlíčkových textů mají stále čím oslovit. O postižení této aktuálnosti a předvedení interpretační otevřenosti Havlíčkových textů se pokouší soubor studií "Fascinace neviditelností". Nejde přitom cestou historicko-literární ani cestou systematické motivové analýzy, nýbrž rozvíjí některé dílčí motivy, a to v rozmanitých interpretačních přístupech. Interpretační alternativy formulované z pozic hermeneutiky, fenomenologie, strukturalismu, existencialismu či psychoanalýzy tak otevírají vhled do významové a motivové vrstevnatosti Havlíčkových děl.