Au début des années soixante, après une période de dénuement et d’isolement dans leur domaine de Petrkov, devenu un kolkhoz, Suzanne Renaud et Bohuslav Reynek virent de nombreux visiteurs venir découvrir l’art du graveur. De fidèles amis, connus en Dauphiné entre les deux guerres, vinrent aussi de France. En 1963 “Annette”, une jeune fille grenobloise, séjourna à Petrkov durant le mois de septembre. “L’élan qui lui avait fait prendre la route et franchir tant de kilomètres ne fit pas seulement plaisir au poète ; il fut pour sa femme une véritable goutte d’eau vive tombée du ciel. […] Elle devait [trente ans plus tard] fonder à Grenoble l’association ‘Romarin – Les Amis de Suzanne Renaud et Bohuslav Reynek’.” (Jiří Šerých, Il y a bien longtemps).

Édition bilingue en français et en tchèque.
Traduit du français par Dagmar et František Halas.
Avant-propos d’Annick Auzimour.
Illustrations en couleur : deux œuvres de Bohuslav Reynek, photographies.
Illustrations en noir et blanc dans le texte : photographies
de Daniel Reynek, Jiří Škoch, Pavel Jasanský,
Pavel Šindelář, Annick Roy.
Publié avec le concours du Ministère des Affaires étrangères
et du Ministère de la Culture de la République tchèque,
et du Fonds de Dotation Renaud Reynek (France).

Na počátku šedesátých let, po období nedostatku a izolace v domě v Petrkově, ze kterého se stalo JZD, se Suzanne Renaudová a Bohuslav Reynek mohli těšit z řady setkání s mnoha návštěvníky, kteří za grafikem přijížděli. Věrní přátelé, které poznali mezi válkami v kraji Dauphiné, přijížděli také z Francie. V roce 1963 pobývala celé září v Petrkově „Anette“, dívka z Grenoblu. „Odhodlání, se kterým se vydala na cestu a překonala tolik kilometrů, neudělalo radost jen básníkovi. Pro jeho ženu bylo skutečnou kapkou živé vody spadlé z nebe. […] A bylo dáno, aby (o třicet let později), založila v Grenoblu Romarin – společnost přátel Suzanne Renaudové a Bohuslava Reynka“ (Jiří Šerých, Už je to dávno).

nakl.Romarin

„Útržky reflexí vznikaly po několik let pod pracovním názvem Komické aspekty propadu do šílenství. Pak přišel kovid a také nemoc. Běžný pražský provoz vystřídal kamenný dům na šumavské samotě. Vznikla z toho knížka, která mísí žánry do té míry, že nezbývá než čtenáři doporučit, aby si pro ni zařazení hledal sám.“ – Olga Walló

Kniha vznikla jako pocta všem, kdo jsou nebo byli a zůstali mladí, měli toulavé boty a táhlo je to pod širák. Ať už si říkali trampové, woodcrafteři, vandráci, čundráci, kovbojové, indiáni nebo si časem na své chaty pověsili satelit, všichni se stali součástí téměř výhradního českého a slovenského fenoménu trampingu, který je považován za naši největší subkulturu.

Libor Fojtík se trampům systematicky věnoval posledních sedm let. Fotografoval především kolem Sázavy, Brna, v oblastech Brd, Beskyd, Kokořínska, Plzeňska a Vsetínských vrchů. Zaznamenal nejrůznější podoby kovbojského zálesáckého, kanadského stylu nebo desperátského stylu, ale také verze indiánské, vandrácké a návraty do meziválečných let. Obdobně sleduje, jak se tento životní styl a inspirační zdroje odrazily v podobě přístřešků, srubů, chat a nejrůznějších trampských výrobků.

Fotografie provází slovník trampských výrazů a texty trampa Michaela Antonyho-Tonyho, sociologa Jana Pohůnka a historika umění Tomáše Pospěcha.

nakl.Dost