Lze bezesporu říci, že angažovaná literatura (a tím spíše poezie) se těší oblibě. Často i díky srozumitelnosti, sdílení, zkrátka je snadné napsat dva verše – a hned může sdílet spousta lidí.
Co když se do neskrývaně angažované lyriky pustí autor, který místo minutového hardcore punku mnohem raději preferuje klenuté progrockové a elektronické opusy se stopáží až k deseti minutám, což se projevuje i na jeho způsobu psaní?

Aleš Kauer v novém svazku Lebka hoří neonovým snem neříká slova jako „fašisti“ nebo „váleční zločinci“. Kauer si raději vzpomene na kluky, kteří se z války už nevrátí. Na kluky, kteří místo zbraní mají držet za ruce jiné kluky. Vzpomene si na babičky. Ztratí se v chaosu klávesových zkratek. A jakoby mimoděk se lehounce vysměje těm, kdo rezignovali na porozumění dnešku. Kdo jsou ti konzervativní básníci? Aleš Kauer někým takovým rozhodně není.

Konzervativní básník by asi těžko vydal svoji novou sbírku s potměšilou esejí Zničující apetit (zin), která se sice tváří jako konfesijní, ale… Máme se snad k lásce přiznávat? Je ji třeba skrývat? Aleš Kauer se prochází hudbou, verši současných básnířek, občas spatří v zrcadle i záblesk Axla Rose s ikonickým šátkem s lebkami uvázaným kolem čela či Slashe s jeho typickým kloboukem. A vůbec, Aleš Kauer vás novou sbírkou naštve. Co to má být na té obálce? Tropí si z nás ten gauner žerty? A co když ano? Aleš Kauer intenzivně miluje svět – a láska k něčemu takovému se bez občasné karikatury neobejde.

nakl.Adolescent

Románem Spiklenci odhaluje německy píšící autor s českými kořeny Friedrich Bruegel (1897–1955) principy fungování totalitárního režimu v Československu na jaře 1949, rok po převzetí moci komunisty. Vykresluje hrůzný obraz stalinských praktik neštítících se ničeho, jen aby byl nepřítel (jinak smýšlející jedinec nebo nepohodlný soudruh) odstraněn. Atentát na šéfa tajné policie představuje pro komunistickou stranu a její represivní aparát vítanou příležitost pro přípravu monstrprocesu s domnělou sítí spiklenců, kteří se měli dopustit nejhorších možných zločinů včetně velezrady a špionáže ve prospěch nepřátelských mocností. Fiktivní románové postavy a události zasazené do Prahy o Velikonocích 1949 mrazivě upomínají na své reálné předobrazy včetně Rudolfa Slánského, politické čistky, zmanipulované soudní procesy a justiční vraždy padesátých let.
S obrovským důrazem na napětí přibližují Spiklenci strukturu a dynamismus totalitární moci podobně jako Noc o polednách Arthura Koestlera nebo 1984 George Orwella. Žádné z těchto ani dalších podobně zaměřených děl se ovšem neváže k českému prostředí s jeho dobovými specifiky, v tom je Bruegelova kniha psaná už v roce 1949 do dnešních dnů naprosto jedinečná.
Díky překladu Jiřího Stromšíka dostává česká společnost po pětasedmdesáti letech od prvního vydání příležitost poznat toto dílo a jeho prostřednictvím i kus vlastních dějin a charakteru. Román připomíná, že jakkoli v určitých podmínkách neexistují dobrá řešení, nezbavuje nás to potřeby jednat v souladu s vlastním svědomím. Bruegel se rozhodl vzdorovat zlu tak, že ho zachytil v románu. Svou knihou nás nutí položit si otázku: Co bychom udělali my? Co bych dělal já?

Básnická skladba o neviditelnosti

nakl.Aula