Strhující románový příběh připomíná soubor vzájemné korespondence Jana Konůpka a Marie Dadákové z let 1915 a 1916. Autentický text z období 1. světové války, není jen unikátním dobovým dokumentem s množstvím historicky zajímavých informací ze společenského, kulturního a politického života, svým rozsahem, záběrem a kultivovaností jazyka jde bezesporu o literární skvost, jakých se už v současné době mnoho nenachází.

Známý symbolista a jeden ze zakladatelů českého literárního a výtvarného sdružení Sursum Jan Konůpek odpověděl v červnu 1915 na inzerát Marie Dadákové, která hledala „muže vysoké kultury ducha, milujícího přírodu a umění“. Od té doby si téměř rok a půl každý den psali. Podstata jejich dopisů je sice milostná, ale nevyplývá z obsahu prvoplánově. Naopak, velmi zřetelně se zde odrážejí jejich názory na knihy, které četli, dojmy z výstav výtvarného umění, psali si o divadle, o filmech, komentovali společenské události a politické poměry v zemi, jež byla necelý rok ve válce. Obsah korespondence tak přerůstá z ryze soukromé sféry do oblasti veřejné, společensko-kritické.

I když měl Jan Konůpek v roce 1915 za sebou již poměrně bohaté zkušenosti v oblasti výtvarného umění a byl u mnoha podstatných událostí v oboru (spoluzaložil například grafickou revui Veraikon, sdružení Sursum, nebo družstvo Artěl, byl ale i členem spolku Mánes) nebyl v té době stále tolik veřejně znám. Se skupinou Sursum měli pouhé dvě výstavy a symbolismus stále více zastiňovaly nastupující avantgardní směry, kubismus a futurismus. Marie Dadáková z Milovic na severní Moravě byla dcerou redaktora časopisu Hospodář, vzdělaná mladá žena, která, jak vidno z jejího inzerátu, byla na svou dobu i velmi emancipovaná a odvážná.

Z jejich korespondence vyvěrá radost, že vzájemně našli spřízněnou duši, mají podobné zájmy a názory. Přestávají si psát v polovině roku 1916, kdy Jan Konůpek požádal Mariiny rodiče o její ruku a následně se vzali.

Dokumentární román o poměrech v ženských a mužských věznicích Československé socialistické republiky v 80. letech 20. století.

Knihu Eduarda Vacka Občanský průkaz prosím, je beletrizované svědectví o vězeňském systému reálného socialismu. Na pozadí osobního příběhu autora a některých jeho spoluvězňů se objevuje kritická analýza prostředků nápravy kriminálních osob, ale současně také i odpůrců totalitního režimu v Československu osmdesátých let 20. století. Autor dává nahlédnout do systému ostrahy, který započíná na hranicích státu, pokračuje zdmi věznice a končí v separaci, úplným omezením všech svobod, omezením pohybu, snížením dávek potravin a technickými opatřeními, která mají znepříjemnit i odpočinek. Další rovinu románu tvoří osobní vyprávění odsouzenců, včetně žen, s nimiž se autor potkával na vycházkovém dvoře věznice. Z jednotlivých příběhů, z nichž je spleten děj knihy, je patrné, že mnoho osob je ve vězení nejen kvůli svému osobnímu selhání, ale v důsledku selhání státu či jejich nejbližšího okolí a činů, za něž byli jako pachatelé odsouzeni, se dopustili jako posledního článku řetězu předcházejících událostí, v zásadě ze zoufalství. V kontextu všeobecně známé a již publikované vězeňské literatury je Vackova kniha cenným dokumentem nejen pro její samotné literární zpracování, ale především proto, že textů o československých socialistických věznicích v osmdesátých let je jen velmi málo.

Kniha zahrnuje vzájemnou korespondenci mezi Jaromírem Šavrdou a jeho manželkou Dolores z let 1978-1984, kdy byl Jaromír opakovaně vězněn za vydávání a rozšiřování samizdatové literatury.

Dopisy představují dva jedince spojené neokoralým milostným vztahem, ale už i podstatnou životní zkušeností. Zachycují snahu o uchování svobody slova, současně obavy z cenzury, která by mohla zprávu pro toho druhého zadržet. Odhalují strasti, jimž museli manželé, občansky aktivní jedinci, za normalizace čelit. V čase internace se Jaromíru Šavrdovi stávají manželčiny listy jediným kontaktem s vnějším okolím. Omezený prostor vazební věznice, vězeňských nemocnic i vězení proměňují stránky dopisů, plochu korespondenčních lístků a pohlednic ve virtuální svět, v němž mohou manželé prožívat – byť od sebe odděleni – pocity spříznění, okamžiky blízkosti, milosti. Současně umožňují poznávat tíhu osamění a nesnadnost vzdorovat psychickým zkouškám a nervové zátěži související s odloučením. Ve vězení se tak vlastně ocitají oba, i když v případě Dolores nejde o státní nápravné zařízení, ale o dlouhodobý intenzivní pocit osobní nesvobody.