Víly, upíři, vlkodlaci, draci, trpaslíci, andělé, zombie, jednorožci, medúzy, elfové, obři a další tvorové. Kni¬ha nabízí napínavé výpravy za bytostmi, které leží na pomezí svě¬ta lidského, božského a zvířecího, ale hlavně do světa lidské představivosti.

Jejich existence byla střízlivým racionalismem novověku zpochybněna, ale přinejmenším v rovině lidských představ zažívají v současnosti velkolepý návrat, a to nejen v podobě literární. Stávají se totiž předlohami k nejrůznějším filmům a počítačovým hrám a vytvářejí tak společně určitý celospolečenský fenomén. Staré představy, které odrážejí naše hlubinné touhy, se totiž neztrácejí, ale přetrvávají a znovu se vynořují v transformované podobě. Dnešní lidé tak už sice příliš nevěří ve starobylé křesťanské nebe, ale touhu po věčném životě si mohou projektovat třeba do milostných ság, v nichž se krásní upíři stávají symbolem trvalé lásky a nesmrtelnosti. A pokud už pro tradiční nestvůry není místo na zemi (respektive svoji nestvůrnost ztrácejí), současná sci-fi nachází nové na jiných planetách. Věříme v různá prorocká znamení či v neobvyklé světelné úkazy, které dříve lidé interpretovali jako prašivce, dnes je označujeme jako UFO. Démonologické pověsti 21. století tak přímo navazují na mnohem starší látky, neboť v představách o nadpřirozenu se od svých předků tolik nelišíme. Současně jsou tyto fantazijní bytosti produktem doby, v níž dobře víme o síle lidských pudů a jejich moci, zvláště jsou-li potlačovány. Do současného ztvárnění upírů či víl také přirozeně promlouvají dnes vlivné či snad pro někoho i módní ideologie a myšlenkové proudy, jako environmentalismus a multikulturalismus. Tak někteří autoři o bytostech na pomezí píší jako o ohrožených živočišných druzích, které je nutné chránit ve prospěch zachování biodiverzity. Jiní preferují model etnických a genderových menšin, jejichž obdobu tyto bytosti podle nich představují a jež si v rámci jakéhosi drobně rozšířeného „fantastického multikulturalismu“ zasluhují přijetí a vlastní práva. Jan Lukavec nechce literaturu o bytostech na pomezí hodnotit podle předem vytyčené ideologie. Bere ji vážně. Svým exkurzem do folkloristiky, literární vědy a komparatistiky navíc bude jistě nápomocen orientovat se v této zajímavé a komplikované oblasti.

Petrohradská autorka Irma Kudrovová po řadu let sbírala materiál ke svému dokumentárnímu dílu, které pojednává o posledním úseku života Mariny Cvetajevové. Skrze osud básnířky, která se kvůli rodině vrátila z emigrace do vlasti, Kudrovová popisuje události a poměry krutého stalinského Sovětského svazu. Přináší tak další svědectví o neblahé minulosti této země, ale hlavně méně známé či dosud neznámé podrobnosti ze života jedné z největších ruských spisovatelek 20. století.

Píše se rok 1939. Cvetajevová podlehla přání svého muže a dcery, aby se vrátila domů. Nedbala varování přátel, kteří ji upozorňovali na tehdejší politickou situaci v zemi. Záhy přišlo rozčarování. Básnířka byla se svou rodinou izolována v osadě Bolševo nedaleko Moskvy a krátce nato byli její muž Sergej Efron a dcera Ariadna zatčeni. Cvetajevová po krátkém nelegálním pobytu v Moskvě odjela s nezletilým synem do evakuace ve vzdálené tatarské Jelabuze, aniž se dozvěděla, že její muž byl zastřelen a dcera poslána do gulagu. Těžce pak snášela válku i životní podmínky v evakuaci. Nenašla zde práci a často i se synem hladověli. Jako emigrantka byla totiž stále pod dohledem tajné policie. Nakonec se v roce 1941 rozhodla ukončit svůj život.
Jméno Mariny Cvetajevové je také pavně ukotveno v českém prostředí. Nejen, že po celá léta u nás vycházely překlady její poezie, ale sama autorka bydlela v letech 1922 - 1925 v Praze a ve Všenorech u Prahy, kde začala psát svou lyrickou poému Krysař.

Marina Ivanovna Cvetajevová (1892-1941), spisovatelka. První dcera ji zemřela hladem, druhou ji zavřeli na osm let do vězení a šest let strávila ve vyhnanství na Sibiři, syn ji padl ve válce, manžela ji popravili jako imperialistického špiona. V beznadějné lidské situaci si sama vzala život. Příběh velké lidské tragedie z dob stalinského Sovětského svazu.

Vladimír Smetana zvaný Hendrix začínal jako bedňák a rekvizitář u psychadelické kapely The Primitives Group, pak u The Plastic People of the Universe a s první sestavou DG 307 hrál na bicí. Byl tedy přímo u počátku české nezávislé scény a undergroundu.

Jeho vzpomínky na tehdejší nezávislé kulturní společenství zahrnují zhruba desetileté období od poloviny 60. do poloviny 70. let. Smetana popisuje komunitu kolem The Primitives Group, vznikající společenství pražského undergroundu, jež se formovalo kolem I. M. Jirouse a manželů Němcových, vzpomíná na hrad Seeberg v severozápadních Čechách, kde žil v komuně mimo jiné s Pavlem Zajíčkem, Ivanem Čeledou či Charlie Soukupem. Vedle toho ale připomíná i policejní zátahy na vlasatce a persekuce ze strany státu proti nonkonfomně smýšlejícím lidem, které byly se začínající normalizací stále častější. V rozhovoru, který knihu uzavírá, pak nechává nahlédnout do svého současného života, seznamuje se svými názory a postoji na dnešní kulturu a společnost obecně a konfrontuje ji z prožitou minulostí.

Hendrixovy memoáry jsou dalším příspěvkem k poznání české nezávislé, alternativní kultury z doby totality a faktograficky doplňují již vydané texty jakými jsou Pravdivý příběh Plastic People od I. M. Jirouse, Obraz doby od B. Rösslera, Chlastej a modli se od J. Vondrušky a nebo Trable den co den od A. Michla.