Básnickou sbírku Červotočivé světlo napsal Pavel Šrut už před šestačtyřiceti lety. Reflektuje zde tolik významnou a zlomovou dobu roku 1968, kterou intenzivně prožíval a prostřednictvím psaní se s ní vypořádal.

Poetické texty jsou současně svědectvím o době, která byla tolerantní vůči novému, modernímu, neprobádanému, kdy se obecně bořily nastavené společenské konvence, ale rázem, s vpádem sovětských vojsk na naše území, nastal zlom a relativně otevřenou společnost sevřela temná totalita. I když se ještě v roce 1969 dalo ztěží předpokládat, jak se poměry v zemi zásadně promění, a hlavně, jak dlouho útlak potrvá, z básníkových textů už lze vyčíst jistou beznaděj.

Červotočivé světlo přeložila do angličtiny americká básnířka a Šrutova dlouholetá přítelkyně a spolupravcovnice Deborah Garfinkle. Knihu také opatřila doslovem, kdy na rok 1968, vpád sovětských vojsk do Československa a Šrutovu reflexi invaze, pohlíží okem Američanky o generaci mladší, než český básník.

Studie o současné české dramatické tvorbě si všímá nové tvorby autorů, kteří byli za minulého režimu umlčeni i těch, kteří jím byli s jistým omezením trpěni. Připomíná tvorbu autorů malých divadel a divadelníků, kteří se etablovali po změně režimu.

Studii o současné české dramatické tvorbě rozdělil divadelní kritik Jan Kerbr do několika okruhů. Všímá si nové tvorby autorů, kteří byli za minulého režimu umlčeni (Václav Havel, Milan Uhde, Pavel Kohout...) i těch, kteří jím byli s jistým omezením trpěni (Daniela Fischerová, Karel Steigerwald). Nelze opomenout ani popřevratovou tvorbu autorů oblíbených malých divadel (tandem „cimrmanovců“ Smoljak-Svěrák, Jiří Suchý ze Semaforu). Mnoho dramatických textů nezanedbatelné úrovně se ovšem objevuje u praktických divadelníků, ať už režisérů či dramaturgů, kteří se etablovali víceméně teprve po změně režimu (Jan Antonín Pitínský, David Drábek, Jiří Pokorný, Miroslav Krobot, Karel Tománek, Jan Vedral, Iva Volánková-Klestilová, David Jařab, Antonín Procházka, Martin Františák...). Nejpřekládanější autorka českých divadelních her Iva Peřinová je spjata s tvorbou pro přední loutková divadla, v jejích šlépějích kráčí i její syn Vít Peřina. Mnohé osobnosti české dramatiky se na veřejnosti poprvé objevily díky radokovské soutěži o původní domácí hru, kterou každoročně iniciuje časopis Svět a divadlo (Lenka Lagronová, Petr Zelenka, Egon Tobiáš, Roman Sikora, Pavel Trtílek, Zdeněk Jecelín, Miroslav Bambušek). Nelze opomenout ani práce zralejších autorů, u nichž ojedinělé divadelní texty stály na okraji jejich tvorby (Ludvík Kundera, Jiří Stránský), pak také výrazné osobnosti s kontinuální dramatickou tvorbou, jakými jsou Arnošt Goldflam i solitéři Hubert Krejčí či René Levinský. V posledních letech svými texty „bodují“ příslušníci nejmladší generace (Petr Kolečko, Tomáš Svoboda, tandem Jarkovský- Vašíček, Magdalena Frydrych-Gregorová). Těmto osobnostem a jejich tvorbě – i když ne u všech ve stejném rozsahu - je studie věnována, okrajově jsou zmíněni ještě další autoři. Česká dramatický tvorba se totiž rozrůstá víc, než by se na první pohled zdálo.

Výbor kratších próz Stanislava Vávry z let 2006 - 2012 zaujme neobyčejným vypravěčským rozptylem: od automatického textu a rozličných výprav fantazie přes libeňskou humoresku po memoár či momenty čistě esejistické. Žánrová rozvolněnost je stylotvorná a přechody bez varování pečetí Vávrovo ostré i humorné vidění současného světa.

Básník Stanislav Vávra se narodil roku 1933 v Praze. V 50. letech byl členem surrealistické skupiny, později označované Libeňští psychici. V roce 1953 začal spolupracovat s Vladimírem Boudníkem, patřil mezi umělce sdružené kolem Bohumila Hrabala. Publikovat začal až v 90. letech v Haňťa Pressu, psal také pro rozhlas. Vydal Snovidění (1992), vzpomínkové knihy Perpetuum mobile (2003), Zvířený prach (2004) a Mlčenlivá věž (2005), sborník Libeňští psychici. Sborník básnických a prozaických textů z let 1945–1959 (2009, s Martinem Machovcem) a „debutovou“ sbírku básní Vzkazy na účtence (2013).